Článek
Přestala jsem prát jeho ponožky. Teda, ne že bych je začala potají vyhazovat nebo s uspokojením stříhat na prachovky, prostě jsem je přestala dávat do pračky. Konec. A víte co? Byl to docela zvláštní pocit svobody, takhle sedět s tou hromadou prádla, třídit barvy, kontrolovat kapsy a ty jeho věčně smradlavý, tvrdý a občas děravý ponožky prostě ignorovat, jako by neexistovaly, jako by patřily do jiného světa, kde se ponožky perou samy nebo se po použití teleportují do koše. Týden. Celých sedm dní jsem odolávala nutkání hodit je tam k ostatnímu prádlu, sedm dní se ty jeho ošklivý společníci povalovaly v rohu ložnice v tom jeho pleteném košíku od babičky, ke kterému má nepochopitelnou citovou vazbu, vypadalo to tam jako malá textilní sopka, ze které se nenápadně šířilo specifické aroma, a já statečně předstírala, že nic necítím.
A on? Nic. Ani slovo o ubývajících čistých ponožkách, ani náznak podezření, jestli peru méně často, prostě nic, chlap, někdy si říkám, jestli vůbec mají čich nebo žijí v nějaké své vlastní realitě, kde se špinavé prádlo mění na čisté samo. Po sedmi dnech ticha a mého potlačovaného vítězství to konečně přišlo, stál uprostřed ložnice s jednou osamělou, šedivou a notně „jetou“ ponožkou v ruce a v očích ten zmatený pohled štěněte, kterému pán zapomněl dát večeři, „Hele,“ začal opatrně, „nemyslíš, že už bychom měli dát prát?“ Uvnitř mě malé „hurá!“, navenek kamenná tvář, „A co jako?“ odpovím nonšalantně a dělám, že si prohlížím nehty, „No, víš,“ přešlápne nervózně, „už mi docházejí čistý ponožky,“ „Aha,“ řeknu neutrálně, „to je mi líto,“ jeho obličej se zkroutí do nechápavé grimasy, „Líto? Vždyť ty pereš, ne? Nebo se něco stalo s pračkou?“ Bingo! Myslel si, že se porouchala pračka, chudák naivní, „Pračka je v pořádku,“ odpovím klidně a zvednu pohled, „Tak… tak proč nemám čistý ponožky?“ zeptá se zoufale, „Aha,“ řeknu znovu s důrazem, „a kdo je má asi tak prát?“ V jeho očích zableskne pochopení, „No… ty?“ řekne nejistě, „A proč myslíš?“ zeptám se s nevinným pohledem, „No… protože… protože jsi to vždycky dělala?“ prosícně, „Aha,“ řeknu potřetí, „a proč bych to měla dělat?“ Ticho, hluboké ticho, „Protože… protože jsme přece pár?“ vyhrkne, „A co má společného fakt, že jsme pár, s praním tvých ponožek?“ zeptám se, „No… tak se o sebe staráme, ne?“ zkusí to znovu, „Jasně, staráme,“ souhlasím, „já se starám o tohle a tohle a tohle, a ty se staráš o… o co vlastně?“
Zase ticho, „Já… já chodím do práce,“ zamumlá, „Já taky,“ odpovím klidně, „a taky dělám tohle a tohle,“ jeho tvář zčervená, „Takže mi chceš říct, že už mi nebudeš prát ponožky?“ „Chci ti říct, že jsi dospělý a mohl by sis je občas vyprat sám,“ řeknu s mírným úsměvem, „Ale já… já to neumím,“ vyhrkne překvapeně, „Co neumíš? Strčit ponožky do pračky a zmáčknout knoflík?“ „No… takhle jsem to nikdy nedělal,“ přizná se komicky zmatený, „Tak se to naučíš,“ řeknu rozhodně, „je čas, abys taky přiložil ruku k dílu, jsme partneři,“ chvíli na mě zírá, pak si povzdechne a řekne tiše "dobře, tak mě to nauč. A tak jsem ho to naučila, krok za krokem, kam prášek, jak třídit, jaký program na ponožky.To bylo drama, než pochopil, že bílý s černým ne, a proč naruby, trvalo to dél, než jsem čekala, zapomínal na aviváž, jednou vypral vlněný na devadesát. Tvrdil, že se rozbila pračka, aby se vyhnul, ale nevzdala jsem se.
A nakonec to zvládl, trvalo to týdny a pár zničených věcí, ale naučil se prát ponožky. A nejen to, začal si všímat i jiných věcí, koše, mýdla, prachu, začal se víc zapojovat, a já už nemám ten vztek, když vidím jeho ponožky, protože vím, že brzy skončí v jeho pračce. Občas se musím usmát, jak se soustředěně tváří u pračky. Kvůli pitomým ponožkám se změnilo víc, než jsem čekala.Vtipný konec ponožkový rebelie a začátek něčeho lepšího, rovnocennějšího, lidského.
