Článek
První dopis se objevil v mé schránce v pondělí ráno, zastrčený mezi letáky s akcemi na máslo a složenkou, kterou jsem odkládal už týden. Nevěnoval jsem mu pozornost, dokud jsem neuviděl jméno, moje, ale s cizí adresou. Chtěl jsem dopis vrátit pošťákovi, ale nechal jsem ho v kapse a nakonec skončil na stole, kde na mě zíral jako výčitka.
Další přišly ve středu a ve čtvrtek. Pět dopisů během tří dnů pro někoho, kdo se jmenoval úplně stejně. Čím víc jich přibývalo, tím víc mě hnala zvědavost, až jsem nakonec porušil pravidla slušnosti a otevřel první obálku.
Uvnitř byl výpis z banky. Cizí účet, cizí banka, směšně malý zůstatek. Druhá obálka skrývala výsledky psychologického vyšetření. Výrazy jako poruchy identity nebo ztráta kontinuity v chování mě zneklidnily. Ve třetí obálce byla fotka. Muž se strništěm, s mými rysy, mým úsměvem, stejnou malou jizvou nad obočím. Jen unavenější. Starší. Jako bych se viděl bez spánku, bez štěstí, bez života.
Držel jsem fotku v ruce tak dlouho, až se mi začala potit dlaň.
Cítil jsem, že to musím zjistit. Adresa na obálkách byla jen pár ulic od mého domu. Dům, u kterého jsem nikdy nezastavil, i když jsem kolem chodil skoro denně. Šedivá budova s omšelou fasádou a nálepkami na zvoncích, které nikdo neaktualizoval. A přesto tam bylo jméno. David Koutný. 2. patro.
Schody vrzaly pod každým krokem. U dveří jsem se nadechl a zaklepal. Chvíli nic. Pak se dveře sotva znatelně pootevřely. Úzká škvíra. A v ní oko. Moje oko. A tichý, zlomený hlas:
„Ty jsi… ten druhý?“
Jazyk se mi přilepil k patru. Než jsem stihl cokoli říct, dveře se zabouchly. Zůstal jsem tam stát jako dítě přistižené při něčem zakázaném, a pak jsem utekl, aniž jsem věděl před čím.
Večer jsem našel pod dveřmi dopis. Ne ve schránce, někdo ho musel položit přímo na rohožku. Písmo bylo roztřesené, skoro zoufalé.
„Nehledej mě. Nenech je, aby tě našli. Jsme dva. Ale oni chtějí jen jednoho.“
Projel mnou mráz. Nerozuměl jsem tomu. Kdo „oni“? A kdo z nás dvou je ten původní? Otevřel jsem okno, abych se nadechl čerstvého vzduchu, ale venku bylo ještě větší dusno než uvnitř.
Další noc se ozvalo klepání. Jemné, pomalé, skoro omluvné. Když jsem otevřel, na chodbě nikdo nebyl. Jen další obálka, tentokrát mnohem formálnější.
Uvnitř byl seznam jmen. Většina z nich přeškrtnutá. U několika poznámky: duplikát, test neúspěšný, zmizel bez stopy. Poslední jméno bylo nepřeškrtnuté. David Koutný.
Sledoval jsem ten seznam prstem, jako bych se dotýkal něčeho zakázaného. Něčeho, co mě nemělo nikdy dohnat. Hlavou mi probleskla myšlenka, která mě vyděsila víc než všechny dopisy dohromady, co když jsem já ten, kdo nemá být?
Ráno ležel na rohožce nový dopis, pečlivě nadepsaný, skoro úřední. Jedna věta. Jediná.
„David Koutný, potvrzená identita. Druhý kus je nyní nežádoucí.“
Hrudník se mi sevřel. Druhý kus. Náhradní díl. Kopie. Papír šustil pod mými prsty, když jsem ho zmačkal, ale nic z toho mi nepomohlo pochopit, který z nás dvou je ten „správný“.
Večer mě probudil zvuk kroků na chodbě. Tiché, měkké, ale jisté. Když jsem otevřel dveře, chodba byla prázdná. Jen ozvěna podivné tíhy, která se za mnou táhla až ven z bytu a donutila mě zamířit zpátky k tomu šedému domu.
Dveře nahoře byly tentokrát dokořán. Byt vypadal prázdný, vybrakovaný, jako by někdo odešel ve spěchu… nebo byl odveden. Na zemi zůstaly rozházené papíry, rozbitý hrnek, šuplík visící na jednom šroubku. A uprostřed místnosti ležel lístek. „Pozdě.“
Zvedl jsem ho a v tu chvíli se ve vzduchu něco pohnulo. Chlad, který nebyl normální. Chlad, který má úmysl. Otočil jsem se, ale byl tam jen prázdný byt a ticho, které se zdálo živé.
Od té chvíle pošta přestala chodit. Žádné dopisy, žádná varování. Jen občas, když projdu kolem zrcadla, zahlédnu na setinu vteřiny, že můj odraz zůstane stát o chvilku déle.
Jako by váhal.
Jako by zvažoval, jestli nejsem právě já ten z těch dvou, kdo nemá zůstat.
