Článek
Autoškola pro mě byla takovým zvláštním mezidobím. Kdesi na pomezí starého a nového života. Konečně jsem se odhodlala udělat si řidičák, tenhle malý velký krok k nezávislosti. A hned moje první jízda mi přinesla nečekané překvapení – mého instruktora.
Byl mladý, pohledný a měl ten nakažlivý úsměv, který dokáže rozzářit i ten nejšedivější den. Hned od začátku z něj vyzařovala pohoda a klid. Žádné nervózní povzdechy, žádné vyčítavé pohledy, když jsem si spletla plyn s brzdou (což se, přiznávám, na začátku stávalo poměrně často). Vždycky mi s trpělivostí a klidným hlasem vysvětlil, co jsem udělala špatně.
Pamatuji si, jak mi s naprostou samozřejmostí popisoval základní pravidla silničního provozu. „Teď vyjíždíme z hlavní na vedlejší,“ říkal klidně, „takže sleduj dopravní značky. Buď tam bude stopka, a pak musíš zastavit, i kdyby široko daleko nikdo nebyl. Nebo tam bude značka ‚Dej přednost v jízdě‘, a pak se jenom rozhlédneš a počkáš, až bude volno.“ A když jsme jeli opačně, z vedlejší na hlavní, zase mi srozumitelně vysvětloval, na co si mám dát pozor.
Ty hodiny za volantem s ním utíkaly neuvěřitelně rychle. Nebyla to jen suchá výuka pravidel. Dokázal vnést do jízdy i trochu humoru, občas jsme prohodili pár vtipů a já se na každou další jízdu upřímně těšila. Za těch deset povinných jízd jsme se sblížili. Už to nebyl jen vztah instruktor-žák. Začali jsme si tykat, občas jsme po jízdě zašli na pizzu a zjistili jsme, že si rozumíme i mimo auto. Měl podobný smysl pro humor, líbila se nám stejná hudba a zdálo se, že máme podobný pohled na svět.
Jen jedna věc mi občas vrtala hlavou. Většina žen z naší autoškoly se na mě při pohledu na něj potutelně usmívala. Pocházela jsem z malé vesnice, kde se lidé znali a podobné úšklebky nebyly na denním pořádku. Tak jsem si v duchu pomyslela něco o těch „pražačkách“, jak ony s oblibou říkaly nám, venkovankám. Možná jen záviděly, že si zrovna tenhle sympatický a příjemný učitel „zadal“ se mnou. Naivně jsem si to malovala jako malé vítězství.
Po měsíci randění, který se mi zdál jako krásný sen, se ke mně donesly „pomluvy“. Teď už s naprostou jistotou vím, že to nebyly pomluvy, ale krutá realita. Ten můj okouzlující instruktor měl s kamarády uzavřenou sázku. Sázku na to, že sbalí každou novou žačku v kurzu a co nejdéle s ní bude randit. A já… já jsem byla jeho výhra. Vydržel se mnou celý měsíc, a to jen díky mé naprosté nevědomosti.
Ten den se mi zhroutil celý svět. Pocítila jsem takovou vlnu studu, zlosti a hlavně obrovské bolesti. Byla jsem jenom loutka v jeho hloupé hře. Všechny ty jeho úsměvy, ty klidné rady, ty společné pizzy… všechno to bylo jenom divadlo. Cítila jsem se strašně hloupě a zranitelně. Jak jsem mohla být tak naivní? Jak jsem mohla uvěřit jeho sladkým slovům?
Nejhorší byl ten pocit zrady. Zradil mou důvěru, zneužil mou naivitu a udělal si ze mě legraci před svými kamarády. Představa těch jejich potutelných úsměvů v autoškole mi teď dávala úplně nový, hořký smysl. Všechny ty jeho komplimenty, které mi tehdy lichotily, teď zněly v mých uších jako výsměch.
Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho šoku vzpamatovala. Připadalo mi, že se mi vysmívá celé město. Bála jsem se potkat kohokoliv z autoškoly, styděla jsem se za svou naivitu. Uzavřela jsem se do sebe a trvalo mi dlouho, než jsem zase začala lidem věřit.
Ironií osudu je, že řidičák jsem nakonec udělala. S jiným instruktorem, starším pánem s laskavýma očima, který už neměl potřebu dokazovat si nic na mladých holkách. Ale ta pachuť z první autoškoly zkušenosti ve mně zůstala dlouho.
Naučilo mě to ale jednu důležitou věc. Že ne všechno, co se třpytí, je zlato. Že za okouzlujícím úsměvem se může skrývat prázdnota nebo dokonce zlomyslnost. A že je důležité dívat se na lidi nejen očima, ale i srdcem a rozumem.
Dlouho jsem se sama sebe ptala, proč to udělal. Co ho k tomu vedlo? Potřeboval si zvednout sebevědomí? Bavilo ho ponižovat druhé? Nikdy jsem nedostala uspokojivou odpověď. A možná je to tak lepší. Někdy prostě lidské motivace zůstanou záhadou.
Dnes už se na to dokážu podívat s větším odstupem. Už to tolik nebolí. Ale ten pocit zrady a zklamání ve mně navždycky zůstane jako memento. Připomínka toho, že život občas umí pěkně zamotat hlavu a připravit nečekané kotrmelce. A že i když si myslíme, že vedle sebe máme někoho, o koho se můžeme opřít, může se stát, že právě on nám podrazí nohy. Ale důležité je se zvednout, otřepat se a jet dál. Silnější a moudřejší. I když s jizvou na srdci. A s o něco větší opatrností při výběru spolujezdců na naší životní cestě.
