Článek
Vzduch na poště byl těžký jako vždycky. Takový ten směsicí papíru, lepidla na známkách, úředního prachu a lehké nervozity všech lidí, kteří tu stáli ještě před pár minutami s dobrým odhodláním, ale teď už jen převalovali váhu z nohy na nohu a kontrolovali čas na telefonu. Fronta se sunula tempem, které by snad i šnek považoval za urážku. Opřela jsem se bokem o studenou zeď a snažila se nemyslet na to, jak dlouho už tu vlastně stojím.
Půl hodiny. Možná víc, protože když člověk trpělivě čeká a kolem něj se ozývá jen šustění igelitových balíků a zívání, minuty začnou ztrácet pevné obrysy. Ruce jsem měla nachystané, obálka vyčnívala z tašky jako malá trofej, kterou jen odevzdám a odejdu. Jednoduché. Nebo jsem si to aspoň myslela.
Když jsem se konečně dostala mezi první tři lidi u přepážek, přišlo to zvláštní bodnutí v břiše. Takový malý, tichý signál, že něco není v pořádku. Sáhla jsem do tašky. Nahmatala klíče, peněženku, posprejovaný zápisník s rohem ohnutým zrovna na stránce, kde jsem zapisovala úkoly… ale obálka tam nebyla. Začala jsem ji hledat trochu zuřivěji, oběma rukama, jako kdyby se mohla schovat v nějaké tajné kapsičce, o které jsem do téhle chvíle netušila. Nic.
Prošla jsem si v duchu celý svůj odchod z bytu. Položila jsem obálku na stůl. Přesunula ji k tašce. A pak… nic. Prostě jsem ji tam nechala ležet. A teď tu stojím, obklopená desítkami lidí, kteří čekají stejně netrpělivě jako já, jen s tím rozdílem, že oni mají své zásilky u sebe.
Když jsem obrátila tašku naruby, starší paní přede mnou se na mě otočila a naklonila hlavu jako zvědavý strakapoud. „Něco hledáte, zlatíčko?“ „Obálku,“ vydechla jsem. „A nejspíš jsem ji nechala doma.“ Paní se usmála. „To se občas stane všem. Já jednou přišla na poštu s kabelkou od dcery, jen jsem si ji omylem vzala ze stolu. Místo peněženky tam měla jen pastelky a dětský parfém.“
Pobavilo mě to víc, než bych čekala. Trochu se mi ulevilo, že nejsem jediná, kdo občas postrádá elementární dospělost. Fronta se posunula, paní popošla, já stojím a rozmýšlím, jestli mám odejít a přijít znovu — což znamená znovu tu stát další půl hodinu. Nebo možná hodinu. Navíc už byla pozdní odpolední špička.
Vtom se za mnou ozvalo: „Vy jste něco zapomněla? Třeba bych mohl pohlídat místo.“ Otočila jsem se. Chlap v tmavé bundě, s rozcuchanými vlasy, které vypadaly jako reklama na to, že ráno spěchal víc, než chtěl. Oči měl trochu pobavené, trochu soucitné. „To je milé,“ řekla jsem, „ale obálku doma nevyčarujete.“ „Já nic nečaruju,“ zasmál se, „ale mám auto hned u rohu. Jestli bydlíte poblíž, můžu vás tam hodit a jste zpátky dřív, než přede mnou odbaví ty tři lidi.“
Normálně bych takovou nabídku odmítla. Neznámý chlap, auta, cizí laskavosti… svět člověka naučí opatrnosti. Ale něco na tom okamžiku působilo zvláštně bezpečně. Těžko říct, jestli jeho tón, nebo to zoufalství z půlhodinové ztráty času. Chvilku jsem váhala, možná tři vteřiny, ale pro diváka by to bylo jako scéna s dramatickým zoomem. „Bydlím tady za rohem,“ řekla jsem nakonec. „Pět minut cesty.“ „Tak pojďme,“ kývl.
Vyšli jsme spolu z pošty, a jakmile se za námi zavřely těžké dveře, venkovní vzduch působil jako dar. Čerstvý, chladný, plný lidí, kteří nespěchají do fronty. Jeho auto bylo malé, trochu poškrábané, ale čisté. Po cestě se ptal na to, co vlastně posílám, a tak jsem mu vyprávěla o své kamarádce, která se nedávno odstěhovala do zahraničí a které píšu dopisy, protože romantika papíru se nedá nahradit žádným Messengerem.
„To je hezký,“ řekl. „Já už dlouho nic ručně nenapsal.“ „Měl byste to zkusit,“ usmála jsem se. „Je to jako poslat kousek sebe.“ „Zní to jako diagnóza,“ smál se.
Doma jsem vyběhla po schodech, chňapla obálku z kuchyňského stolu — kde ležela, samozřejmě, přesně tam, kde jsem ji předtím nechala — a běžela zpátky k autu. Za tři minuty jsme byli zase u pošty.
„Díky,“ řekla jsem, když jsem vystupovala. „Vážně jste mi zachránil odpoledne.“ „Rádo se stalo,“ odpověděl. „Jestli to stihnete, tak mi dejte vědět, až dopis dorazí. Bude to jako důkaz, že dnešní výlet měl smysl.“
Zasmála jsem se. „A jak vám to mám dát vědět, když nemám vaše číslo?“ „To je pravda,“ kývl a podal mi vizitku. Nebyla to firemní vizitka — jen malý kartonek s rukou napsaným jménem a telefonním číslem. Něco mezi improvizací a osobním gestem.
Vrátila jsem se do fronty, která se posunula jen o dvě místa, takže jsem nakonec úplně neztratila tempo. Odevzdala jsem obálku, dostala potvrzení a cestou domů jsem se přistihla, že se usmívám.
Jedna zapomenutá obálka. Jeden nečekaný odvoz. Jedna malá vizitka v kapse. A den, který měl být úplně obyčejný, najednou dostal chuť dobrodružství, na které by se dalo možná i navázat.
