Článek
Když babička oznámila, že k jejím osmdesátinám přijde celá rodina, myslel jsem si, že to bude klasická sešlost: trocha dortu, pár historek o tom, jak „za války nebyly banány“ a pak všichni zalezeme domů. Jenže moje rodina se nikdy nedokáže zastavit u normálu.
Všechno začalo nevinně. U stolu seděli všichni: strejda Mirek, co se tváří, že je úspěšný podnikatel, i když jeho „firma“ jsou dvě dodávky a garáž. Teta Jana, která na každém setkání neopomene zmínit, že „na vesnici by ji nikdy nikdo nepochopil“, protože už rok bydlí v Praze. A pak moje sestřenice Klára, která změnila životní směr asi osmkrát, naposledy se rozhodla, že bude „profesionální koučka pro kočky“.
První jiskra přeskočila, když babička slavnostně zvedla skleničku a popřála si zdraví. Do toho pronesl strejda Mirek:
„No, babi, přeji ti, abys vydržela dél než Klářiny kariéry.“
Smích u stolu, Klára zrudla. „Aspoň já něco zkouším, Mirku. Ty už dvacet let předstíráš, že podnikáš, ale všichni víme, že tvoje účetnictví je jeden šuplík a krabice od bot.“
A bylo to.
Do pěti minut už nikdo nejedl, jen se překřikovali. A protože jsme Češi, někdo musel prohlásit: „Hele, udělejme z toho soutěž. Kdo vymyslí nejlepší urážku, má panáka na účet poraženého.“
Soutěž začíná
První kolo se neslo v duchu „rodinné klasiky“.
Teta Jana na Mirkovu manželku: „Aleno, ty máš tak nudný účes, že i televizní počasí má větší napětí.“
Alena klidně odpověděla: „A ty máš tolik plastik, že tě na letišti brzy začnou považovat za příruční zavazadlo.“
Stůl se otřásl smíchem a teta Jana měla panáka.
Pak přišel bratranec Honza. „Hele, já vás poslouchám, a říkám si – naše rodina je jak Windows. Všichni furt slibují update, ale nakonec se to jen víc seká.“
Babička zvedla obočí, ale místo aby ho okřikla, nalila mu slivovici. „Za tu pravdu si ji zasloužíš.“
Druhé kolo: ostrá palba
Po pár rundách alkoholu se úroveň zvedla.
Strejda Mirek na tetu Janu: „Ty jsi jediná osoba, která si koupí bio mrkev, aby ji vyfotila na Instagram, a pak si jde potají dát kebab.“
Klára střelila po něm: „Mirku, tvoje podnikání je tak transparentní, že už i finančák ztratil zájem.“
Honza, povzbuzený smíchem: „Když jsme u toho podnikání, já bych ti svěřil tak akorát prodej plechovek na pouti. A i tam bys prodával prázdné.“
Každý výstřel doprovodil aplaus, někdy i poplivání stolu od smíchu.
Pak se ozvala samotná babička. „Vy si tu nadáváte, ale já vám povím pravdu. Vy všichni dohromady byste nedokázali vypěstovat ani pažitku. A to mám já na balkoně celou zahrádku.“
Bylo ticho. Pak výbuch smíchu. Nikdo nečekal, že babička přidá svou munici.
Vrchol večera
Kolem deváté hodiny už byla soutěž oficiální. Skóre si zapisoval malý Tomášek, který původně měl jen přinášet koláče, ale teď měl tabulku: jméno – počet „zásahů“.
A pak přišla chvíle večera: finální duel mezi Klárou a Mirkem.
Klára: „Mirku, tvoje břicho je tak velké, že když jsi byl naposledy na pláži, Greenpeace tě chtěli tlačit zpátky do moře.“
Publikum burácelo.
Mirek nezaváhal: „Klárko, tvoje kočičí koučování je skvělý nápad. Kdyby kočky uměly mluvit, první věc, co by ti řekly, by byla: Proboha, běž už dělat něco užitečného.“
Bylo to vyrovnané. Ale pak Klára zasadila poslední ránu: „Víš, proč tě tvoje děti poslouchají, Mirku? Protože si myslí, že jsi příklad – jak nedopadnout.“
Ticho. Pak výbuch smíchu, plácání po stole, někdo upustil talíř. Mirek se zvedl, chtěl něco dodat, ale jen mávl rukou a nalil si panáka.
Závěr
Když hodiny ukazovaly jedenáct, byli jsme všichni rudí od smíchu i od slivovice. Babička, která to celé rozpoutala, zaklepala lžící o sklenku.
„Děkuji vám za tuhle oslavu. Konečně jste se všichni jednou shodli – že jste banda nešťastníků, co se umí aspoň dobře urážet.“
A víte co? Měla pravdu. Byla to nejdivnější oslava, ale i nejzábavnější. A když jsme se rozcházeli, někdo prohlásil: „Příští rok to zopakujeme. Ale připravte si lepší urážky.“
Takže babiččiny narozeniny se zapsaly do historie jako „rodinný turnaj v urážkách“. A já se jen bojím, co přijde příště. Protože znáte to – jakmile se v rodině najde soutěž, nikdo nechce být poražený.
