Článek
Sen měl být oslavou lásky, zpečetěním dvou duší a spojením dvou rodin. Místo toho se proměnil v bitevní pole, v absurdní divadlo plné křiku, slz a létajících pěstí. Dodnes, když si na tu „slavnost“ vzpomenu, cítím hořkost na jazyku a v žaludku se mi svírá nepříjemná křeč
Všechno začalo tak nevinně. Kostelní zvony zvonily, slunce se usmívalo a já, v bílých šatech, kráčela k oltáři vstříc muži, o kterém jsem si myslela, že je mou životní láskou. On stál tam, pohled upřený na mě, v očích mu plálo cosi, co jsem tehdy naivně považovala za dojetí. Dnes už vím, že to byl spíš ďábelský škrt zažehnuté rozbušky.
Obřad proběhl hladce. Řekli jsme si svá „ano“, vyměnili prstýnky a políbili se před zraky našich rodin a přátel. V tu chvíli jsem si myslela, že jsem nejšťastnější člověk na světě. Ach, jak jsem se mýlila!
Peklo se rozpoutalo na hostině. V sále panovala uvolněná atmosféra, smích se mísil s cinkáním skleniček a vůní svátečního jídla. Můj novopečený manžel si povídal s přáteli, já se smála s kamarádkami a naši rodiče si zdánlivě srdečně vyměňovali zdvořilosti. Nic nenasvědčovalo blížící se katastrofě.
Pak se to stalo. Viděla jsem to koutkem oka. Můj budoucí tchán, muž s tváří bodrého strýčka a úsměvem prohnaného lišáka, se nenápadně přiblížil k mé matce. Seděla sama u stolu, trochu unavená z celého toho shonu. Tchán se k ní naklonil a začal jí něco šeptat do ucha. Máma se nejprve usmála, pak její úsměv zvadl a v očích se jí objevil zmatek.
Srdce mi začalo bušit jako splašené. Instinkt mi napovídal, že se děje něco špatného. A můj instinkt mě nikdy nezklamal.
O několik minut později jsem uviděla svou matku, jak se s rozhořčením zvedá od stolu. Její tvář byla rudá a v očích jí plály slzy. Tchán se ji snažil uklidnit, chytil ji za ruku, ale ona s ním trhla a vykřikla něco, čemu jsem z dálky nerozuměla.
V tu chvíli se atmosféra v sále změnila. Smích utichl, cinkání skleniček ustalo. Všichni zpozorněli a s napětím sledovali tu podivnou scénu.
Pak to prasklo. Máma se otočila a s pláčem vyběhla ze sálu. Otec, který seděl opodál, se okamžitě zvedl a zamířil k tchánovi. Jeho tvář byla bledá hněvem a v očích mu zuřila bouře.
„Cos jí udělal?!“ zařval otec na tchána.
Tchán se nejprve tvářil překvapeně, pak se mu v očích zablýsklo. „Co by se dělo? Jen jsem si s vaší ženou trochu povídal,“ odvětil s falešnou nevinností.
To byla poslední kapka. Otec se na něj vrhl jako tygr na svou kořist. Pěst mu svištěla vzduchem a s tupým úderem dopadla na tchánovu čelist.
V tu chvíli se strhla mela. Tchánovi příbuzní se vrhli na otce, aby ho bránili, a naši příbuzní zase skočili na pomoc otci. V sále se rozpoutalo peklo. Křik, rány, rozbíjející se talíře a skleničky. Všechno se slilo v jeden ohlušující kakofonický chaos.
Připadalo mi to jako scéna z nějakého starého filmu, z grotesky, kde se postavy zběsile honí a mlátí beze smyslu. Nebo spíš jako rvačka v zaplivané vesnické hospodě po deseti pivech a prohrané tancovačce. Jenže tohle nebyl film a tohle nebyla hospoda. Tohle měla být moje svatební hostina.
Stála jsem tam jako opařená a s hrůzou sledovala, jak se můj slavnostní den mění v noční můru. Můj novopečený manžel se snažil situaci uklidnit, ale jeho snahy byly marné. Vřava ho pohltila a on sám se brzy ocitl v pěstním souboji s jedním z mých bratranců, který se snažil bránit otce.
Bylo to absurdní, tragické a zároveň… svým způsobem i komické. Kdybych nebyla uprostřed toho všeho, možná bych se i zasmála. Ale smích mi zamrzl na rtech.
Nakonec se někomu podařilo zavolat policii a ta s notnou dávkou autority a slzného plynu zjednala pořádek. Sál vypadal jako po bitvě. Rozbité nádobí, převržené stoly a židle, cáry ubrusů a všude krev. Na tvářích svatebních hostů se zračil šok, znechucení a zmatek.
Můj otec a můj tchán skončili s otřesem mozku a několika modřinami na policejní stanici. Moje matka proplakala zbytek dne a já… já jen seděla v koutě a tiše plakala.
Sen o krásné svatbě se rozplynul jako pára nad hrncem. Místo radosti a štěstí zbyla jen hořkost a zklamání.
Důvodem celého toho neštěstí bylo, jak jsem se později dozvěděla, nechutné a nemístné návrhy, které můj budoucí tchán adresoval mé matce. Co přesně jí řekl, to nevím a ani nechci vědět. Stačí mi vědomí, že to bylo natolik urážlivé, že to vyvolalo takovou reakci.
Následky této „svatby“ byly katastrofální. Naše rodiny se rozhádaly na krev a dodnes se nestýkají. Každá strana si stojí za svým a obviňuje tu druhou. Veškeré pokusy o usmíření selhaly.
Co já a můj manžel? Naše manželství začalo tím nejhorším možným způsobem. Ten den se něco zlomilo. Už nikdy to nebylo jako dřív. Výčitky, hořkost a pocit zmařené slavnosti stály mezi námi jako neviditelná zeď.
Je nám to líto. Oba dva jsme snili o krásném začátku společného života. Místo toho jsme dostali frašku, na kterou nikdy nezapomeneme. Nemůžeme našim rodičům odpustit, že nám zkazili ten jedinečný den. Byla to naše svatba, naše chvíle. Neměli do toho zasahovat, neměli si řešit své komplexy a animozity na naší svatební hostině.
Čas plyne, rány se pomalu hojí, ale jizvy zůstávají. Za pár měsíců se nám narodí dvojčata. Dvě malé bytosti, které snad přinesou do našich životů novou naději a radost. Možná, až je naši rodiče poprvé uvidí, zapomenou na staré křivdy a v jejich srdcích zvítězí láska k vnoučatům.
Uvidíme. Naděje umírá poslední. A já v koutku duše stále doufám, že jednou usedneme všichni společně k jednomu stolu a budeme se smát téhle šílené historkce, která se kdysi stala na naší „nezapomenutelné“ svatbě. I když teď mi to připadá spíš jako zlý sen, ze kterého se snad jednou probudím.
