Článek
Výlet začal idylicky. Slunce svítilo, děti nadšeně pištěly už u pokladny a tchyně si trvala na tom, že „bez mapky se neobejdeme“. My rodiče jsme jenom doufali, že přežijeme dav kočárků a svačinových batůžků. Všechno šlo podle plánu – první zastávka žirafy, pak surikaty, oběd u stánku.
Děti byly ve svém živlu. Na každé zvíře měly otázku. „Proč má zebra pruhy?“ „Kolik váží tenhle hroch?“ „A co jí krokodýl?“ Vysvětlovali jsme, googlili a občas si něco vymysleli. Prostě rodinná pohoda. Jenže pak jsme dorazili k opicím.
Opičí pavilon byl plný lidí. Děti přitisknuté k sklu, rodiče se smíchem ukazovali na dovádějící makaky. A tehdy to přišlo. Naše šestiletá dcera se zamyšleně zadívala na pár opic, které se zrovna věnovaly… řekněme… velmi osobní aktivitě. Chvilku mlčela, pak hlasitě a jasně pronese:
„Mami, tati, co to ti dva dělají?“
V tu chvíli se čas zastavil. Ticho. Celý pavilon jako by najednou čekal na naši odpověď. Lidi se začali otáčet. Někdo se uchechtl, někdo předstíral, že nic neslyšel. My s manželkou zrudli jako rajčata.
„Ehm… oni se… objímají,“ vykoktala manželka. Dcerka se nenechala zmást. „Ale proč ten jeden skáče na toho druhého?“ zeptala se zcela upřímně. Smích se rozlehl pavilonem jako vlna. Jeden pán upustil lahev s pitím, parta teenagerů si to okamžitě začala natáčet na mobily.
Tchyně, která stála opodál, se rozhodla situaci zachránit. Přistoupila k vnučce a s vážnou tváří jí sdělila: „Oni se takhle mají rádi. To dělají jenom dospělí, když se moc milují.“ Myslela si, že to tím uzavře. Jenže dítě má vždy poslední slovo. „A vy to taky děláte?“ ozvalo se nevinně.
Dav explodoval smíchem. My s manželkou jsme se pokusili tvářit, že dítě není naše. Tchán se kousal do rtu, aby se nerozesmál, ale moc mu to nešlo. Opičí pavilon se změnil v improvizovanou stand-up show na naše účet.
Chtěli jsme rychle utéct, ale dcera nebyla spokojená s odpovědí. „A proč to dělají před lidmi? My se doma taky objímáme, ale ne v obýváku, když přijde návštěva!“ Tohle dorazilo i poslední zbytky naší důstojnosti.
Rozhodli jsme se změnit téma a rychle děti odvést k tygrům. Jenže tam to nebylo o moc lepší – zrovna přišel krmení. Tygr trhal maso a syn nadšeně křičel: „Jé, podívej, jak mu teče krev!“ Okolní rodiče na nás začali koukat, jako bychom vychovávali budoucí řezníky.
Celý výlet už se nesl v duchu trapasu u opic. Každý, kdo nás potkal, se usmíval nebo si špital: „To jsou ti, co měli tu holčičku u opic.“ Cítili jsme se skoro jako atrakce.
Situaci nezlepšilo ani to, že dcerka večer při večeři před celou rodinou slavnostně vyprávěla: „Víš, babi, dneska jsem viděla, jak se opice objímají. A prý to dělají i dospělí. Takže mamka s taťkou to dělají taky.“ Tchán se málem udusil bramborem, tchyně se zamračila a my jsme přemýšleli, jestli by nebylo lepší rovnou emigrovat.
Nakonec jsme se tomu museli smát i my. Protože co jiného vám zbývá? Děti prostě mají ten dar vybrat si ten nejnevhodnější okamžik a říct to nejnevhodnější. A upřímně až se bude naše dcera vdávat, tenhle příběh rozhodně zazní v řeči svědkyně.
