Článek
Bylo mi třicet a poprvé po dlouhé době jsem si dovolila jet sama na dovolenou. Všichni mi říkali: „Itálie? Sama? To budeš smutná.“ Jenže já to brala jako malý útěk – od práce, od rozchodů, od pocitu, že se točím v kruhu. Vybrala jsem si Florencii. Milovala jsem její uličky, víno, hudbu v podvečer. A právě tam, mezi vůní kávy a zvukem italských slov, jsem ho potkala.
Jmenoval se Marco. Nebyl to žádný filmový fešák – spíš obyčejný chlap s trochu rozcuchanými vlasy a smíchem, který vás vtáhl, ať chcete nebo ne. Seděla jsem v malé kavárně a snažila se rozluštit jídelní lístek, když se ke mně naklonil a s úsměvem angličtinou s italským přízvukem řekl: „Doporučuju tiramisu. Dělají ho tady nejlepší ve městě.“
Zasmála jsem se. A tak začal náš rozhovor, který se protáhl na celé odpoledne.
Bylo to jako scéna z románu. Procházeli jsme spolu uličkami, zastavovali se u mostu Ponte Vecchio, pili víno z plastových kelímků, protože žádná luxusní restaurace nebyla potřeba. Povídali jsme si o všem – o knihách, hudbě, rodině. Překvapilo mě, kolik toho měl společného s mým životem. Cítila jsem se, jako by mě znal odjakživa.
Další dny jsme se potkávali znovu. Ráno mi napsal zprávu, kde se uvidíme. Někdy mě vzal na skútru do kopců za město, jindy jsme seděli jen na lavičce a sledovali západ slunce. Byl to krátký, intenzivní svět, který existoval jen v té chvíli.
A já, která jsem si přijela odpočinout, jsem zjistila, že se znovu směju. Že čekám na každé jeho „Ciao“. Že už nevnímám, že jsem cizinka sama ve velkém městě.
Pak přišel poslední večer. Seděli jsme v malé restauraci u špaget carbonara a já věděla, že ráno odjíždím. Marco držel moji ruku přes stůl a řekl: „Přijeď znovu. Nebo já přijedu za tebou.“ V tu chvíli jsem mu věřila. Měla jsem pocit, že se stalo něco výjimečného.
Dali jsme si poslední polibek na nádraží. Objímali jsme se, dokud nezazněl zvuk vlaku. V hlavě mi znělo jen: tentokrát je to jinak, tentokrát to vydrží.
První týdny po návratu byly plné zpráv a telefonátů. Psali jsme si do noci, posílali fotky, plánovali, jak se znovu uvidíme. Jenže pak jeho zprávy začaly slábnout. Nejprve krátké odpovědi. Pak výmluvy: „Mám moc práce.“ „Nemůžu psát, jsem unavený.“ A nakonec ticho.
Psala jsem mu ještě několikrát. „Stalo se něco? Udělala jsem chybu?“ Ale odpověď nepřišla. Marco se vypařil, jako by nikdy neexistoval.
Seděla jsem pak doma, v úplně jiném světě než byl ten náš florentský, a snažila se pochopit. Pro něj to možná byla jen letní romance. Pro mě to byl důkaz, že ještě umím cítit. A právě proto bolelo, když zmizel.
Měsíce plynuly, a já na to přestávala myslet. Ale pokaždé, když někdo vyprávěl o „náhodných setkáních, která změní život“, v hrudi se mi sevřelo. Já už na ně nevěřím. Ne proto, že by nebyla možná. Ale proto, že vím, jak snadno se zázrak promění ve vzpomínku, kterou raději zavřete do šuplíku.
Florencii jsem od té doby nenavštívila. Možná jednou pojedu znovu – projít se po Ponte Vecchio, dát si tiramisu v té stejné kavárně. Ale tentokrát bez očekávání. Protože už vím, že i když vám osud pošle do cesty krásný příběh, neznamená to, že vydrží.
A tak ve mně zůstalo něco mezi vděčností a smutkem. Vděčnost, že jsem na chvíli znovu ucítila, jaké to je mít srdce, které buší. A smutek, že ten pocit měl tak krátké trvání. Možná je to ale lekce – že opravdová láska není o náhodě ani o romantických kulisách. Ale o lidech, kteří zůstanou, i když zrovna nehraje hudba a nesvítí toskánské slunce.
