Článek
Lavičky. Ty tiché oázy v městské džungli. Místa, kde si unavený člověk může na chvíli složit kosti, kde se dají v klidu pozorovat cvrkot kolem, nebo kde se prostě jen tak dá snít s hlavou v oblacích. Mám lavičky ráda. Jsou takové… demokratické. Patří všem a nikomu zároveň. Každý si na ně může na chvilku sednout a načerpat síly. Nebo jsem si to alespoň myslela.
Ten den jsem byla docela unavená. Měla jsem za sebou pár pochůzek, nákupů plnou tašku, a nohy už mi začínaly protestovat. Když jsem zahlédla tu osamocenou lavičku pod košatým stromem v parku, cítila jsem, jak se mi rozzářila tvář. „Konečně chvilka klidu,“ pomyslela jsem si a s úlevou jsem se na ni svalila. Bylo to příjemné. Slunce prosvítalo mezi listy a na tváři jsem cítila jemný vánek. Zavřela jsem oči a na chvíli jsem si dovolila vypnout. Jen tak jsem seděla, vnímala šumění listí a vzdálený štěkot psa. Blažená nevědomost. Trvala asi tak pět minut. Možná ani to ne. Pak se ozval ženský hlas. „Promiňte?“ Otevřela jsem oči a uviděla stát přede mnou starší paní s malým, chlupatým psem na vodítku. Pes vypadal trochu jako zmenšená verze medvěda, s huňatou hnědou srstí a bystrýma očima. „Ano?“ odpověděla jsem s mírným zmatkem.
Čekala jsem, že se mě zeptá na cestu, nebo na kolik je hodin. Ale paní měla jiný požadavek. „Víte, já bych potřebovala, abyste se zvedla.“ Zvedla jsem obočí. „Proč prosím vás?“ A pak přišla ta věta, která mě na chvíli vyvedla z míry. Věta, která zněla tak samozřejmě, jako by říkala, že je dneska krásné počasí. „No víte, na téhle lavičce sedává můj pes.“ Na téhle lavičce sedává její pes. Na lavičce určené pro lidi. Můj mozek se na chvíli zasekl. Snažil se zpracovat tu informaci. Sedává. Pes. Na lavičce. Podívala jsem se na paní, pak na psa, pak zase na paní. Pes na mě zvědavě koukal a vesele vrtěl ocáskem, jako by si byl naprosto vědom svého výsadního postavení. „Promiňte, ale… nerozumím,“ řekla jsem nakonec. „Myslíte jakože… pravidelně? Že tahle lavička je jeho?“ Paní přikývla s naprostou vážností. „Ano, my sem chodíme každý den a on si tu vždycky sedne, aby si odpočinul. Má problémy s klouby, víte.“ Problémy s klouby. To mi bylo líto. Opravdu. Ale pořád jsem nějak nemohla pochopit, proč bych kvůli psím bolavým kloubům měla vstávat já.
Mám taky občas bolavá záda, a nikdo mi kvůli tomu nepřenechává sedadlo v autobuse. „Aha,“ řekla jsem nejistě. „Aha. Takže… já bych si tu nemohla na chvilku posedět?“ Paní se na mě podívala s mírnou netrpělivostí. „No, vidíte, on už se chystá. Vždycky si tu tak na deset minut posedí. Tak kdybyste byla tak laskavá…“ Byla jsem v šoku. Opravdu. Ta paní absolutně nepředpokládala, že bych mohla mít jiný názor. Její pes má nárok na lavičku. Já ne. Protože on má bolavé klouby. Podívala jsem se znovu na toho chlupatého uzurpátora. Vypadal spokojeně a ani se nehnul. Jeho pohled říkal: „No co je? Tohle je moje místo.“
V tu chvíli jsem v sobě potlačila nutkání zeptat se, jestli mu mám ještě přinést polštářek pod zadek. Místo toho jsem se s povzdechem zvedla. „Dobře,“ řekla jsem. „Já půjdu jinam. Ať si váš pejsek v klidu posedí.“ Paní mi věnovala letmý úsměv, jako by se jednalo o naprosto normální situaci. Pes si spokojeně vydechl a už se chystal uvelebit na mém místě. Sledovala jsem je, jak si tam spokojeně sedí. Paní si něco mumlala a hladila psa po hlavě. A já jsem tam stála s taškou v ruce a cítila se trochu… hloupě. A trochu naštvaně. Chápu, že má paní ráda svého psa. Chápu, že mu chce dopřát pohodlí, když ho bolí klouby. Ale pořád mi to nějak nesedělo. Je park plný laviček, a tahle jedna jediná je vyhrazena pro jejího mazlíčka? A co ostatní unavení lidé? Ti si mají sednout na trávu? Možná jsem staromódní, ale lavičky v parku jsem vždycky považovala za místo pro lidi. Pro ty, co si chtějí odpočinout, popovídat si, nebo jen tak posedět a pozorovat svět. Nenapadlo by mě, že se někdy budu muset vzdát svého místa psovi, a to ještě s tak samozřejmým odůvodněním.
Šla jsem dál parkem a hledala jinou lavičku. Tentokrát jsem si dávala větší pozor, jestli na ní náhodou nesedí nějaký čtyřnohý senior s nárokem na odpočinek. Naštěstí jsem jednu volnou našla. Sedla jsem si a s úsměvem jsem si pomyslela, že příště si s sebou do parku vezmu cedulku: „Rezervováno pro unavenou paní s bolavými zády.“ Možná to bude účinnější než spoléhat se na obecnou lidskou ohleduplnost. A ten pes? Doufám, že si to sezení na lavičce pořádně užil. Protože já jsem si tu svou chvilku klidu musela najít o kousek dál. Ta druhá lavička nebyla vůbec špatná. Jen mi tam chyběl ten absurdní pocit, že jsem musela ustoupit chlupatému uzurpátorovi s bolavými klouby. Ale co už, i takovéhle historky k životu patří. A alespoň mám o čem psát. Třeba se tomu jednou i zasměju. Až potkám paní s jejím psem, možná se jí zeptám, jestli si její pejsek nepřeje k té lavičce i stoleček a objednávku minerálky. Člověk nikdy neví, kam až psí nároky mohou zajít.
