Článek
Nikdy jsem nebyla typ rodiče, který by věřil drbům. Školka byla moderní, čistá, vychovávala spokojené děti a já neměla jediný důvod pochybovat. Všechno fungovalo hladce, schůzky, tvoření, besídky. Jenže sestřenice Aneta mě poslední dobou sledovala zvláštním, až podezíravým pohledem pokaždé, když jsem zmínila ranní odvoz do školky.
Zpočátku říkala jen neurčité věty: „Možná bys měla přemýšlet o změně.“
Nebo: „Víš, některé školky nejsou takové, jak vypadají.“
Znělo to jako varování, ale bez jediného vysvětlení. Ignorovala jsem to. Aneta byla vždycky trochu úzkostná, takové ty typické maminkovské obavy, přehnané, ale dobře míněné.
Jenže pak začala naléhat víc. A vážně.
„Prosím tě, nevoď tam děti. Aspoň na pár dní. Dej si pauzu.“
Když jsem se ptala proč, couvla. „Nemůžu ti to říct. Ještě ne.“
Byla jsem naštvaná. Co je to za nesmyslné strašení? A proč by mi to neřekla rovnou? Ale zároveň jsem cítila, že její strach není hraný. Že se opravdu něčeho bojí. Jenže čeho?
Odpověď přišla sama. A způsobem, který mě nutil pochybovat o zdravém rozumu.
První zvláštnost jsem zaznamenala u dětí. Nejdřív drobnosti. Mluvily potichu o „paní, co je tam jen někdy“. Myslela jsem, že jde o brigádnici. Ale děti o ní mluvily divně, jako by si nebyly jisté, jestli je skutečná.
„Ona chodí jen, když je tma,“ řekl jednoho večera můj syn, když jsme si hráli s kostkami.
„Vždyť ve školce není tma,“ namítla jsem.
„Někdy je,“ pokrčil rameny, jako by to byla samozřejmost.
Druhá zvláštnost byla kresba. Dcera ji přinesla domů, černá postava se štíhlými pažemi a obličejem bez detailů. Jen obrys. Pod kresbou bylo připsáno: „Pani A.“
„Kdo je to?“ zeptala jsem se.
„Ta, co hlídá, když spíme,“ řekla dcera tónem, jako by popisovala plyšáka.
Zamrazilo mě. Ale ještě stále jsem doufala, že jde o dětskou fantazii.
Třetí a poslední varování přišlo od učitelky. Byl pátek. Převzala mi děti s unaveným úsměvem a podivně rozechvělýma rukama. Když jsem se ptala, jestli je všechno v pořádku, jen přikývla příliš rychle.
„Děti byly dnes trochu neklidné,“ řekla. „Možná změna počasí.“
Ale ve dveřích se otočila a dodala:
„A kdybyste chtěla, máme příští týden dva dny, kdy může zaskočit jiná teta… můžete zkusit hlídání doma.“
Nikdy mi nic takového nenavrhovala.
Večer jsem zavolala Anetě s tím, že chci konečně slyšet pravdu.
Mlčela dlouho. A potom řekla:
„Dobře. Ale sedni si.“
Vyprávěla mi o kamarádce, jejíž dcera chodila do stejné školky před dvěma lety. Děti často mluvily o „paní, která není na seznamu“. O té, která se objevovala v době odpočinku a chodila po třídě úplně tiše. Nikdo z dospělých ji prý nikdy neviděl.
Jedno odpoledne holčička přišla domů bledá, třesoucí se, a tvrdila, že ta paní si sedla k jejímu lehátku a držela ji za ruku tak pevně, až jí z ní naskákaly modřiny. Matka se rozčílila, šla za učitelkami, ale ty tvrdily, že ve třídě nikdo navíc nebyl. Že nikdo nemůže během odpočinku do místnosti vstoupit.
Na nátlak vedení matka nakonec ustoupila. Holčička přestala do školky chodit a věc se totálně zametla pod koberec. Jenže zážitky podobného typu se opakovaly i u jiných dětí. Aneta to slyšela pozdě, až když už bylo po všem. A bála se, že je to pořád aktuální.
Chtěla jsem jí odpovědět racionálními argumenty, ale něco mě zastavilo. Když jsem položila telefon, vešla dcera do obýváku v pyžamu, s ospalýma očima.
„Mamí?“ „Ano?“ Ta paní dnes byla,“ řekla jen tak mimochodem. „Kde?“
Ukázala na dveře do chodby. „Tady. Stála a koukala.“
V tu chvíli se mi sevřelo srdce. Ne proto, že bych věřila na duchy, ale proto, jak dcera mluvila, klidně, samozřejmě. Jako o někom, kdo je tu doma.
Pár hodin jsem přemítala, jestli nejde o nějaký stín, špatné pochopení, dětskou představivost. Rozhodla jsem se ověřit, co se děje doopravdy.
V pondělí jsem děti do školky odvezla, ale místo odjezdu jsem se stočila na parkoviště za rohem budovy a čekala. Pozorovala jsem okna třídy. Po deseti minutách se zatáhly žaluzie, přestože bývají přes den otevřené. Po dvaceti minutách jsem zahlédla pohyb, siluetu, která byla příliš vysoká na učitelku a příliš štíhlá na kohokoli z personálu.
A pak přišlo to, co mi zastavilo dech, za sklem jsem na okamžik spatřila stejný obrys, jaký byl na dceřině kresbě. Bez detailů. Jen tvar.
A něco zásadního, postava se nehýbala jako člověk. Spíš jako stín posunutý větrem.
Vyběhla jsem z auta a vtrhla do budovy. Učitelky mě zastavovaly, prosily, ať se uklidním, ale já jen běžela ke třídě. Když jsem otevřela dveře, děti byly na koberečku. Všechny tiché, pozorující jedno konkrétní místo u okna.
Kde už nic nebylo.
Ale pohled v jejich očích byl dostatečný. Viděly něco, co já spatřila jen zvenku.
Sebrala jsem děti a odešla. Učitelky protestovaly, snažily se vysvětlovat, ale já nevěřila ani slovu. Nešlo už jen o Anetino varování. Viděla jsem to sama.
Doma jsem se podívala na kresby, které děti v posledních týdnech přinesly. V každé druhé byla ta postava. Někdy vzadu, někdy vedle nich, někdy přímo uprostřed obrázku.
A tehdy mi to zapadlo. Anetiny obavy. Podivné chování učitelek. Tiché děti.
I to, že žádná školka nestáhne žaluzie v deset ráno bez důvodu.
Děti už tam nikdy nepošlu.
A možná… možná někdy pochopím, co ta postava byla.
Ale teď? Teď mám jen jedinou jistotu.
Sestřenice měla pravdu. A já jsem ji bohužel vyslechla až pozdě.
