Článek
První den školy měl být klidný, alespoň podle mé představy. Sedmiletý Matěj se ale držel mého kabátu a šeptal: „Mami, co když se mi nebude líbit?“
„Neboj, Matěji, všechno bude v pohodě,“ snažila jsem se ho uklidnit.
Jenže do třídy s námi dorazila tchyně, přesně ta, která má jasno ve všem – od snídaní po výchovu. „Chci vidět, jak učitelka vede hodinu. Radši, aby to všechno bylo podle pravidel,“ pronesla hned při vstupu.
A pak přišla ona – paní Nováková. Tichý, klidný příchod, lehký úsměv, a přesto okamžitě upoutala pozornost dětí. „Dobré ráno, děti,“ řekla. „Jsem paní Nováková a letos spolu objevujeme svět.“
Tchyně přitom přešla do tichého režimu „pozorující expert“. „Objevujeme svět? To je nějaká nová metoda?“ zamumlala směrem ke mně.
Paní Nováková se hned zeptala: „Co byste letos chtěli objevit?“
Děti začaly odpovídat, a Matěj nakonec tiše řekl: „Já bych chtěl umět číst rychleji… a nebát se čtení nahlas.“
„Skvělé přání, Matěji, budeme na tom pracovat společně,“ usmála se učitelka.
Tchyně téměř vykřikla: „To je přece nesmysl! Dítě potřebuje pravidla, ne nějaké přání.“
Hned při první hodině se ukázalo, že paní Nováková má dar – umí učit hrou. Matěj, který dříve nerad zvedal ruku, teď nadšeně spolupracoval. Tchyně však stále šeptala: „Tohle je chaos. Děti potřebují disciplínu!“
V momentě, kdy paní Nováková navrhla aktivitu, aby si děti nakreslily svůj oblíbený koníček, tchyně nemohla zadržet komentář: „Kreslení místo počítání? To je naprostý výsměch matematice!“
„Nebojte, paní Nováková ví, co dělá,“ snažila jsem se tlumit situaci.
Ale tchyně pokračovala. Když Matěj měl přečíst svůj příběh nahlas, zakokrhala: „Počkejte, dítě se nemá hned vychvalovat! Musí se naučit, co je správně a co ne!“
A Matěj? Ten přečetl příběh s hrdostí a nadšením, a celá třída ho podporovala potleskem. Tchyně se jen zamračila a mumlala: „To je zkažená generace.“
Přestávka byla komedií sama o sobě. Tchyně se snažila vysvětlit dětem, že nejlepší je sedět „rovně a poslouchat“, zatímco paní Nováková organizovala hru, kde děti spolupracovaly a řešily úkoly. Matěj se smál, běhal a ani tchyně nevěděla, kam dřív skočit – snažila se být kontrolující, ale zároveň děti přitahovala jejich vlastní radost.
Odpoledne jsme odcházeli domů a Matěj byl nadšený: „Mami, paní učitelka říkala, že chyby jsou přirozené. A já jsem se nebál číst nahlas!“
Tchyně jen tiše přikývla a šeptla: „No, ale pořád si myslím, že to mohlo být lépe…“
Ale ten večer jsme se všichni smáli. Tchyně se sice stále držela své staré školy, ale Matěj se naučil, že učení může být zábava. Paní Nováková dokázala, že objevování, radost a drobná anarchie někdy přinesou lepší výsledky než rigidní disciplína.
První den školy, který měl být jen nervózní začátek, se proměnil ve směs emocí, smíchu a prvních vítězství. Matěj si odnesl nadšení, tchyně – alespoň trochu, možná nepřímo – uznání, že děti mohou růst i trochu mimo její „tradiční rámec“. A já? Já jsem věděla, že právě takové dny vytvářejí vzpomínky, které vydrží celý život.
