Článek
Vůně papíru mě vždycky dokázala uklidnit. Ta směs tiskové barvy, lepenky a prachu je pro mě něco jako terapie, takže když jsem vstoupila do malého knihkupectví na rohu, automaticky ze mě spadlo napětí celého dne. Měla jsem před sebou jednoduchý úkol, koupit knihu pro sestru k narozeninám. Nic komplikovaného. Žádné dlouhé vybírání. Jen jedna jediná knížka, kterou jsem měla vyhlédnutou už z domova.
Jenže hned u prvního regálu jsem ucítila zvláštní neklid. Ne že by tam bylo něco výjimečného. Z obyčejné horní police se na mě dívala obyčejná řada obyčejných knih. Ale jak jsem kolem prošla, jedna z nich jako by jemně povysunula ven, skoro neznatelně, jako by mě vybízela, ať se zastavím. A protože mám slabost pro věci, které se chovají jinak, než by měly, natáhla jsem k ní ruku.
Byla to tenká kniha s temně modrými deskami bez jediného nápisu. Vzala jsem ji, a když jsem ji otevřela, měla jsem pocit, že jsem sáhla do něčeho živého. Papír byl teplý. A žádný text uvnitř. Jen prázdné stránky. Čisté, bílé a podivně hladké.
Vedle mě se objevil prodavač. Nejspíš jsem musela vypadat trochu zmateně, protože se jen usmál, jako by přesně věděl proč.
„To je zvláštní kousek, viďte?“ řekl. „Občas si někoho vybere.“
„Vybere?“ zopakovala jsem. Nevěřila jsem tomu slovu, ale zároveň jsem nedokázala knihu zavřít.
„Jsou to prázdné strany,“ vysvětloval klidně. „Ale nikdy nezůstanou prázdné dlouho.“
Pousmála jsem se. Připadala jsem si, jako bych mluvila s někým, kdo má až příliš bujnou fantazii. „Tak to je pěkný marketingový trik.“
„To by nebylo špatné,“ zamumlal pobaveně. „Ale tohle se neprodává. Lidé si to buď odnesou, nebo ne. Nemůžete ji koupit.“
Zavřela jsem ji. A v tu chvíli, jako by mě ta kniha odmítala pustit, jsem ucítila jemné mravenčení v konečcích prstů. Položila jsem ji zpět. Prodavač jen pokrčil rameny a odešel.
Pokračovala jsem v hledání dárku, ale pořád jsem cítila, jako by mě zezadu někdo pozoroval. Nebyl to člověk byl to ten modrý hřbet. Když jsem konečně vzala knihu pro sestru, nenápadně jsem se ohlédla. Modrá kniha už netrčela z police. Nebyla tam vůbec.
Našla jsem ji o pár kroků dál, položenou úplně jinde, mezi kuchařkami. Nikdo na tom místě nebyl. Prodavač zrovna vyřizoval telefonát. A mně se po zádech rozběhl mráz.
Nebyla jsem pověrčivá, ale byla jsem taky moc unavená na to, abych rozklíčovala logické vysvětlení. Zvedla jsem ji znovu, pevněji. A strčila do košíku, i když „neprodejná“ by mě měla spíš odradit.
U pokladny se prodavač jen pousmál: „Tak jo. Patří vám.“
„Nic za ni nechcete?“ zeptala jsem se.
„To, co je uvnitř, si vezme, co potřebuje.“
A tím to uzavřel. Nebyla jsem si jistá, jestli mám být nervózní, nebo se smát. Pravdou bylo, že už jsem jen chtěla být doma.
Dárek pro sestru jsem zabalila hned, ale modrá kniha zůstala ležet na stole. Nepatřila nikam do knihovny. Byla až moc… tichá. Přítomná. Čekající.
Nechala jsem ji tam do večera. A když jsem se konečně odhodlala ji znovu otevřít, nebyla už prázdná.
První stránka byla popsána drobným písmem, které rozhodně nebylo moje. Černý inkoust, lehce rozpitý, jako by se do papíru vsakoval už roky. A slova, která tam byla, mě zarazila tak, že jsem se musela posadit:
„Tohle je příběh, který nemáš číst sama.“
Otočila jsem stránku. Na další byl jen datum – dnešní. A pod ním jediná věta:
„Začalo to v knihkupectví.“
Srdce mi bušilo až v krku. To už nebyla náhoda ani hra prodavače. Musela jsem ji zavřít, položit, odejít od stolu a několikrát se nadechnout. Můj byt byl tichý. A přesto jsem měla pocit, že tam nejsem sama.
Když jsem se k ní vrátila o několik minut později, přísahala bych, že je o pár gramů těžší. Jako by pokaždé, když jsem se otočila zády, v ní přibylo několik slov. Několik vět. Několik kroků k něčemu, co jsem zatím nedokázala pojmenovat.
A přesto jsem ji znovu otevřela.
Text se vinul dál a dál, popisoval mě, popisoval ten den, popisoval i to, co jsem dělala před minutou. Jako by mě někdo sledoval. Jako by ten někdo seděl přímo u mě v místnosti. A psal. Přímo dovnitř knihy.
Pak jsem došla k poslední větě na stránce:
„A teď se dívá za tvé levé rameno.“
Cukla jsem sebou. Prudce. Otočila jsem se. Samozřejmě, nic tam nebylo. Jen ticho, nábytek, večerní šero.
A přesto, i když jsem nic neviděla, jsem si byla jistá, že to ticho je hlubší, než by mělo být.
Knihu jsem zavřela. Takhle rychle jsem knihu ještě nikdy nezavřela.
Ale neodložila.
Protože ať byla jakkoli děsivá, ať byla jakkoli nepochopitelná, něco ve mně chtělo vědět, co bude na další stránce. Co bude zítra. Co bude dál.
A hlavně…
Kdo píše příběh, který se rozhodl psát sám.
