Článek
Sedím tu v křesle, v mém obývacím pokoji, a přesto se necítím bezpečně. Můj vlastní domov, místo, kde bych měl nacházet klid a útočiště, se proměnil v arénu strachu. A to všechno kvůli plotu. Kvůli obyčejnému, proklatému plotu, který odděluje moji zahradu od zahrady mého souseda, pana Kováře.
Pan Kovář… no, řekněme, že nikdy nebyl zrovna prototypem srdečného souseda. Spíš takový samotář, co si žije ve svém světě a občas ho něco dokáže pěkně vytočit. Ale nikdy, ani ve snu, by mě nenapadlo, že by mohl zajít až takhle daleko. Všechno to začalo docela nevinně. Náš starý dřevěný plot, co stál na hranici pozemků už snad padesát let, se pomalu rozpadal. Už to nebyla žádná sláva, spíš hromada shnilého dřeva. Tak jsem si řekl, že je čas na změnu.
S panem Kovářem jsem se o tom raději ani nebavil. Věděl jsem, že s ním je to vždycky o nervy a nechtěl jsem z toho dělat zbytečný problém. Objednal jsem si firmu, vybral plot, který mi přišel normální, nijak extravagantní, prostě aby plnil svou funkci a trochu to i vypadalo. A pak se začalo stavět. Starý plot šel k zemi a na jeho místě začaly vyrůstat nové sloupky a pletivo. První dusná atmosféra nastala, když pan Kovář poprvé vykoukl na zahradu a ten nový plot uviděl. Jeho obličej se okamžitě zkřivil do takové grimasy, že jsem si myslel, že snad spolkne vosu. „Co to tady sakra vyvádíte?“ zavrčel na mě přes ty nové dráty. „Kdo vám dal právo tady bez mého dovolení stavět tenhle hnus?“ Snažil jsem se mu v klidu vysvětlit, že plot stojí přesně tam, kde stál ten starý, na hranici našich pozemků. Dokonce jsem mu ukázal i kopii katastrální mapy. Ale on nechtěl slyšet žádné argumenty. Podle jeho názoru ten nový plot zabírá minimálně pět centimetrů jeho drahocenné půdy a stíní mu jeho milované rododendrony. „To je přece hloupost,“ snažil jsem se oponovat. „Měřili jsme to několikrát, je to přesně na té staré linii.“ „Drž hubu!“ vyštěkl na mě pan Kovář takovým tónem, že jsem se opravdu lekl. „Jestli ten plot okamžitě nepřesunete, tak si mě nepřejte!“ Jeho reakce mě úplně šokovala, ale snažil jsem se si říct, že se jen naštval a že to přejde.
Jenže, jak už to bývá, přání otcem myšlenky. Nepřešlo. Naopak, každým dnem to bylo horší a horší. Pan Kovář začal s těmi svými naschvály. Začal pouštět nahlas odpornou dechovku už od šesti ráno a pak zase do půlnoci. Na zahradě začal pálit nějaký smradlavý bordel, takže se u nás nedalo ani vyvětrat. A když jsem náhodou šel kolem jeho domu, dělal, že mě nevidí, a demonstrativně si odplivl. Ale to nejhorší teprve mělo přijít. Jednoho večera, když jsem se unavený vracel z práce, jsem ve své poštovní schránce našel zlověstný vzkaz. Byl napsaný takovými kostrbatými písmeny, jakoby ho psal někdo v afektu. Stálo tam jenom: „Ten plot bude tvůj konec. Brzy uvidíš.“ Přiznám se, že mi v tu chvíli projel tělem ledový šok. Tohle už nebyla jenom hloupá sousedská hádka. Tohle už znělo jako opravdová výhrůžka. Začal jsem se doopravdy bát. Bát se o sebe, o svou ženu. Od té doby chodím domů s takovým zvláštním, nepříjemným pocitem v žaludku. Neustále se ohlížím, jestli někde nečíhá pan Kovář. V noci spím jako na jehlách a probudím se při každém zaskřípění větve. Můj dřív klidný život se proměnil v permanentní stres.
Zkoušel jsem s panem Kovářem ještě jednou promluvit, ale on se se mnou odmítl bavit. Když jsem mu zavolal, okamžitě mi zavěsil. Když jsem ho potkal na ulici, jenom něco zamručel a odvrátil hlavu. Bylo jasné, že s ním žádná normální domluva už není možná. Přemýšlel jsem, co mám dělat. Mám to prostě nechat být a žít v neustálém strachu? Mám ustoupit a ten plot posunout, i když vím, že mám stoprocentní pravdu? Nebo se mám nějak bránit? Radil jsem se s právníkem a ten mi potvrdil, že plot stojí přesně na mém pozemku a pan Kovář nemá žádný právní důvod k protestům. Poradil mi, ať si schovávám všechny ty jeho vzkazy a pamatuji si, co mi říkal, pro případ, že by se to ještě vyhrotilo. Uvažoval jsem i o policii, ale trochu se bojím, že by to celou tu situaci ještě víc zhoršilo. Nechci s ním vyhlásit otevřenou válku, ale už nemůžu dál snášet ten neustálý strach a napětí. Je mi hrozně líto, že naše sousedské vztahy takhle skončily. Vždycky jsem se snažil s lidmi vycházet v dobrém. Nikdy by mě nenapadlo, že kvůli takové banalitě, jako je výměna plotu, může vzniknout takováhle nenávist. Cítím se naprosto bezmocně a frustrovaně.
Můj domov by měl být pro mě bezpečným přístavem, místem, kde si odpočinu. Místo toho se bojím každého kroku, každého zazvonění u dveří. Bojím se, co si na mě pan Kovář zase vymyslí. Nechápu, co ho k tomu vede. Proč je takhle nesmiřitelný? Proč si s tím nedokáže v klidu promluvit a najít nějaké rozumné řešení? Ten plot přece nestojí za to, aby kvůli němu vznikla takováhle zášť. Ale pan Kovář se zdá být odhodlaný jít do krajnosti. A já se bojím, že ta krajnost už je blízko. Už se bojím chodit domů. Bojím se, co mě tam bude čekat. Bojím se o svou vlastní bezpečnost. A to všechno kvůli jednomu pitomému plotu.
Jenom doufám, že tahle noční můra brzy skončí. Že pan Kovář konečně pochopí, že tohle nikam nevede. Že sousedské vztahy by měly být založené na vzájemném respektu a toleranci, a ne na nenávisti a výhrůžkách. Ale v tuhle chvíli je to spíš jen naivní přání. Realita je bohužel mnohem temnější. A já se jen snažím nějak přežít každý další den v tomhle neustálém strachu.
