Článek
Seděla u okna a dívala se do prázdna. Dům byl tichý, jen hodiny na zdi připomínaly, že čas se nezastavil.
Byla o patnáct let starší. On měl jiskru v očích, lehkost v pohybech a smích, který jí připomínal roky, kdy se ještě cítila mladá.
Nejdřív se tomu bránila. Říkala si, že to je jen hra, že on brzy najde někoho k sobě.
Ale Marek nepřestával. Nosil jí květiny, psal zprávy pozdě v noci a uměl poslouchat, když mluvila o starostech, které už dlouho nikdo neslyšel.
Zvykla si na jeho přítomnost. A když ji poprvé políbil, zapomněla na všechny zábrany.
Cítila se znovu živá. Smála se víc než za posledních deset let dohromady.
Byly chvíle, kdy zapomínala na věk. Když ji držel za ruku, připadala si stejně mladá, jako když se poprvé vdávala.
Její kamarádky jen kroutily hlavou. Některé záviděly, jiné ji varovaly, že to skončí špatně.
Ona ale nechtěla poslouchat. Věřila tomu, co cítila v srdci.
Byl tu s ní, když ji bolely záda. Byl tu, když měla špatný den v práci. Uměl ji obejmout tak, že zmizel celý svět.
Jednoho dne si všimla, že jeho telefon často bliká. Smál se do něj víc, než by čekala.
Nechtěla být podezíravá. Připadala si hloupě, že by měla mít žárlivé myšlenky.
Ale pak jednou, když šel do sprchy, zahlédla zprávu. Slova, která nepatřila jí.
Srdce se jí sevřelo. Četla znova a znova krátký vzkaz plný něhy.
Bylo to jako ledová sprcha. Najednou si uvědomila, že není jediná, kdo dostává jeho úsměvy.
Když se vrátil, tvářila se, že nic neviděla. Ale uvnitř cítila, že se něco zlomilo.
Začala si všímat drobností. Jak rychle odpovídal, když mu někdo psal. Jak odcházel ven s tím, že musí za kamarádem.
Pár dní nato sebrala odvahu. Zeptala se ho přímo, jestli v jeho životě není ještě někdo jiný.
Neuhnul pohledem. Jen chvíli mlčel a pak řekl slova, která ji budou bolet ještě dlouho.
„Já tě mám rád, ale neumím být jen s jednou.“
Zůstala sedět jako přimražená. Nedokázala si představit, že ta láska, co ji tak naplnila, je pro něj jen částí hry.
Plakala v noci, když spal vedle ní. Přemýšlela, jestli to znamená, že byla jen náhradou, únikem, dobrodružstvím.
Dny se táhly pomalu. Uvědomila si, že čím víc se snaží držet, tím víc se trhá její vlastní duše.
Nakonec mu řekla, že to nedokáže. Že potřebuje někoho, kdo bude stát jen u ní, ne napůl tady a napůl jinde.
Odešel tiše. Jen dveře se zavřely a s nimi i kapitola, která jí dala tolik radosti i bolesti zároveň.
Dlouho se ptala sama sebe, proč to tak bolelo. Bylo to proto, že věřila jeho slovům víc než svým pochybnostem.
Později pochopila, že nešlo jen o něj. Bolelo ji, že si dovolila doufat, že věk, zkušenosti a rozdíly nebudou hrát roli.
Viděla v něm něco, co jí připomnělo, že je stále žena, schopná milovat a toužit. A právě to bylo nejtěžší – ztratit tu část sebe, kterou znovu objevila.
Začala znovu chodit mezi lidi. Pomalu se učila, že není slabostí toužit po blízkosti.
Když jednou seděla v kavárně a smála se s kamarádkou, uvědomila si, že bolest už není tak ostrá.
Marek byl jen zastávkou na cestě. Dal jí něco, co si už nenechá vzít – vědomí, že i po všech ranách může její srdce znovu bít rychleji.
A když se v noci podívala do zrcadla, viděla sice vrásky, ale i oči, které znovu našly odvahu.
Protože pochopila, že bolest nebyla trestem. Byla připomínkou, že i když se zraníme, láska stojí za to riskovat.
