Článek
Nikdy jsem nechápala, proč si švagr musí v devět večer, často i později, vzpomenout na vrtání. Děti právě usnuly, doma konečně zavládlo ticho a já se těšila, že si vydechnu. A přesně v ten moment se ozval pronikavý zvuk vrtačky, který i přes zdi zněl jako start tryskáče.
První dny jsem to brala jako náhodu. Něco pořizuje, upevňuje poličky, montuje nábytek. Ale když se to začalo opakovat několikrát týdně, trpělivost mě opustila. Syn se budil s pláčem, dcera si dávala ruce na uši. A já jsem jen tiše zuřila. Vždycky jsem byla smířlivý typ, ale tady už šlo o zdravý rozum.
Jednou, když to spustil přesně čtyři minuty po tom, co jsem uspala obě děti, jsem prostě vyšla na chodbu. Ne prudce, ne s výbuchem, spíš rezignovaně. Zaklepala jsem. Otevřel rychle, jako by čekal, že někdo přijde.
„Hele, promiň,“ začala jsem, „ale už fakt nevím jak dál. Vrtáš pokaždé, když děti usnou. Nemůžeš to přesunout na jinou dobu?“
Podíval se na mě, a místo aby se bránil, jen sklopil oči. „Já vím,“ řekl tiše. „Omlouvám se. Nedělám to schválně.“
Upřímně, nečekala jsem omluvu. Tak mě to odzbrojilo.
„Tak proč…?“
Chvíli hledal slova.
„Mám toho tolik, že to dělám až večer,“ řekl nakonec. „Přijdu domů z práce, udělám večeři, uklidím… a až když kluci usnou, mám chvilku na to udělat věci doma.“
„Ale proč to děláš vůbec večer?“ nechápala jsem. „Vždyť toho musíš mít během dne milion, to chápu, ale… proč právě vrtačka?“
Na chvíli se odmlčel. A pak poprvé za dlouhou dobu řekl něco, co mi úplně převrátilo pohled.
„Snažím se připravit byt na prodej,“ vydechl. „A nechci, aby to věděli rodiče. Ještě ne.“ Zůstala jsem stát jak opařená. „Chceš se odstěhovat? A proč tajně?“
Posadil se na schod a rukama si promnul obličej. Vypadal unaveně, ale ne fyzicky, spíš tak, že už dlouho táhne něco těžkého.
„Já… nemůžu tu už být,“ řekl nakonec. „Pořád mi to tady připomíná Janu.“
Jana. Jeho žena. Moje sestra, Zemřela před dvěma lety při nečekané komplikaci po operaci. Bylo jí třiatřicet.
„Pořád tu vidím, kde sedávala, kde se smála… kde se na mě zlobila,“ pousmál se trpce. „A rodiče si myslí, že jsem v pohodě. Že už jsem dál. Ale nejsem.“
Tohle byla věta, kterou jsem od něj čekala dlouho.
„A řeším to, když kluci spí,“ pokračoval. „Protože ve dne… ve dne musím být táta. Musím fungovat.“
Sedla jsem si vedle něj. Chvíli jsme mlčeli.
„A proč to nechceš říct rodičům?“
„Protože mají pocit, že když zůstanu v bytě, kde jsme byli společně, tak jako by tu Jana pořád byla. Bojí se, že když odejdu… odejde i ona.“
Náhle dávalo všechno smysl. Jeho noční práce. Jeho únava. Jeho občasné výkyvy nálady. To ticho, které v něm zůstalo po jejím odchodu. A to, jak se snažil všechno držet sám.
„A ty to chceš zvládnout úplně potichu a po nocích?“ zeptala jsem se jemně.
Kývl.
„Ale za jakou cenu?“ dodala jsem. „Děti, tvoji i moje, se budí. Ty nespíš. A všichni jen přežíváme.“
Zasmál se. Ne radostně. Unaveně. „Jo. Asi máš pravdu.“
Dohodli jsme se na několika věcech. Žádné vrtání po deváté. Když bude potřebovat montovat, přijde k nám odpoledne a manžel mu pomůže. A hlavně, řekne to rodičům. Ne hned. Ale brzy. A nebude v tom sám.
Druhý den přišel k nám s kluky na oběd. Děti si hrály pohromadě, on seděl u stolu s kávou a vypadal… jinak. Klidněji. Jako někdo, kdo konečně přestal utíkat.
A vrtačka?
Stojí pořád v jeho komoře. Ale už ji nezapíná v době, kdy u nás doma vládne ticho po večerce. Učil se dělat věci jinak. A kdykoli potřeboval něco přišroubovat, stačilo říct.
Ukázalo se, že největší hluk nevydávala vrtačka, ale to, co si v sobě nesl.
A někdy stačí jeden rozhovor, aby ten hluk konečně utichl.
