Článek
Přitom to měla být jen obyčejná formalita – razítko na dokument, který mi měl pomoci získat příspěvek na bydlení. Jenže ouha, tak jednoduché to není. Už když jsem vstoupila do té známé chodby plné dveří s čísly a jmenovkami, sevřel se mi žaludek. Pamatovala jsem si to tady až příliš dobře z minula. Atmosféra úřadu připomínala nemocnici – stejná sterilita, stejný pocit, že tady čas plyne jinak než venku za okny.
„Dobrý den, já jsem tady kvůli potvrzení na příspěvek na bydlení,“ řekla jsem a položila na stůl pečlivě vyplněný formulář. Úřednice za přepážkou – paní kolem padesátky s brýlemi na řetízku a perfektně upravenými nehty – se na mě podívala pohledem, který jsem znala až moc dobře.
„Sedněte si,“ pokynula mi rukou a já se usadila na židli proti ní. „Tak se na to podíváme.“ Listovala formulářem s výrazem archeologa, který právě objevil tajemný artefakt z dávných dob. „Hm, tady jste zapomněla vyplnit kolonku o předchozích příspěvcích,“ ukázala prstem na papír.
„Ale já žádné předchozí příspěvky neměla,“ namítla jsem. „To nevadí, stejně to musíte vyplnit. Napište tam nulu nebo proškrtněte,“ vysvětlila trpělivě, jako když učitelka ve školce vysvětluje dítěti, proč si má umýt ruce před jídlem.
Razítko, které nic nezaručuje
Vrátila mi papír a podala propisku. Zatímco jsem vyplňovala chybějící údaj, rozhlédla jsem se po kanceláři. Stěny byly polepené nejrůznějšími vyhláškami a informacemi. Některé vypadaly, že tam visí od doby, kdy byl premiérem ještě Václav Klaus.
„Tak, hotovo,“ vrátila jsem formulář. Úřednice ho převzala s vážnou tváří a znovu prozkoumala. „Dobře, ještě bych potřebovala doklad o příjmu za poslední tři měsíce.“
„Ten jsem už přikládala k původní žádosti minulý týden,“ namítla jsem a cítila, jak ve mně začíná bublat frustrace.
„Ano, ale tohle je jiné oddělení, my potřebujeme vlastní kopii,“ vysvětlila s klidem člověka, který tuhle větu říká pětkrát denně, pět dní v týdnu, už patnáct let.
Naštěstí jsem byla připravená. Z tašky jsem vytáhla složku s kopiemi všech dokumentů. Podala jsem jí to, co žádala, a sledovala, jak papíry pečlivě zakládá do desek.
„Výborně. Teď už jen tohle podepíšete, tady, tady a tady,“ ukázala na tři místa v novém formuláři, který vytáhla ze šuplíku.
Když jsem se ptala, co vlastně podepisuji, odpověděla: „To je jen potvrzení, že jste si vědoma všech svých povinností související s žádostí o příspěvek.“
Po dalších dvaceti minutách, kdy jsem podepisovala dokumenty, jejichž smysl mi unikal, konečně přišel ten moment. Úřednice vzala do ruky razítko, namočila ho do polštářku s inkoustem a s překvapivou silou ho přitiskla na můj formulář.
„Tady máte razítko. Ale nic od toho nečekejte,“ usmála se a zaklapla desky.
„Jak to myslíte?“ zeptala jsem se zmateně. „Tohle je jen potvrzení, že jste podala žádost. O schválení rozhoduje jiné oddělení a to může trvat až tři měsíce. A upřímně, při vašem příjmu bych si nedělala velké naděje,“ dodala s úsměvem, který měl být asi povzbudivý, ale působil spíš jako když vám doktor říká, že to nebude bolet, těsně před tím, než vás bodne jehlou.
Když papír vítězí nad zdravým rozumem
Cestou domů jsem přemýšlela o absurditě toho všeho. Strávila jsem skoro tři hodiny na úřadě, abych získala razítko, které mi v podstatě nic nezaručuje. A to jsem měla všechny dokumenty připravené a byla jsem na všechno připravená.
Co dělají lidé, kteří nemají čas, trpělivost nebo schopnost orientovat se v téhle byrokracii? Staří lidé, samoživitelky, lidé pracující na směny?
Náš systém sociální podpory je jako labyrint, kde se bloudí mezi přepážkami, formuláři a razítky. Jestli je tohle cesta, jak zajistit, aby pomoc dostali opravdu jen ti, kteří ji potřebují, pak je to cesta vydlážděná frustrací a ponížením.
Razítko mám. Ale jak řekla paní za přepážkou – nic od toho nečekám. A to je možná to nejsmutnější na celé té věci.
