Článek
V obýváku voněla káva, stůl se prohýbal pod chlebíčky a dortem, děti pobíhaly kolem a atmosféra byla tak akorát slavnostní. Všichni se bavili, povídali si, občas někdo zažertoval. Oslavovalo se třicáté páté narozeniny Jany, a protože rodina měla ráda příležitosti sejít se, dům byl plný.
Hudba hrála potichu, skleničky cinkaly a už se rozbalovaly první dárky. Klasika: kosmetika, svíčky, knížky, obálky s bankovkou. Smích, radost, povinné objímání. Všechno probíhalo podle scénáře, dokud se nezvedly dveře a vešel tchán.
Byl to ten typ muže, co má vždycky všechno pod kontrolou. Chodil rázně, mluvil nahlas a nikdy si neodpustil poznámku, která trochu rýpla. Tentokrát v rukou svíral krabici, obalenou v lesklém papíru, a oči mu jiskřily. „Tak, tohle je dárek, na který jen tak nezapomeneš!“ zahlásil už ode dveří.
Všichni se začali smát, někdo poznamenal, že to bude určitě další jeho recese, protože tchán byl známý svým zvláštním smyslem pro humor. Jana převzala krabici, chvíli ji váhala otevřít, ale nakonec roztrhla papír.
Uvnitř byla menší krabička. A v ní – pistole.
Na okamžik se čas zastavil. Smích ještě dozníval ve vzduchu, ale tváře ztuhly. Děti zmlkly, někdo zalapal po dechu. Jana držela v rukou lesklý kovový předmět a vůbec nevěděla, co říct.
„Neboj, je to plynovka!“ vyhrkl tchán a mávl rukou, jako by právě podal dortík. „Ale vypadá úplně jako opravdová, co? Perfektní na sebeobranu. Dneska se člověk nemůže spoléhat jen na policii.“
Nastalo trapné ticho. Každý přemýšlel, jestli se má smát, nebo radši utéct. Strýc se pokusil zavtipkovat: „No, aspoň tě nikdo nepřepadne, Jani.“ Ale hlas mu zněl falešně.
Děti se přitiskly k rodičům, babička zůstala stát jako opařená a Janin manžel se rychle zvedl, aby zbraň vzal z její ruky. „Tati, tohle fakt není vhodný dárek,“ řekl tiše, ale pevně.
Tchán ale neustoupil. „Ale prosím tě! Vždyť je to legrace. A navíc praktická věc. Co kdyby tě někdo večer oslovil na ulici? Aspoň bys měla respekt.“
Nikdo se nesmál. Jana seděla, v očích jí hrály rozpaky, a v místnosti visela zvláštní směs strachu a studu. Z původně veselého večera zůstalo jen napjaté ticho a pobledlé tváře.
Po pár nekonečných minutách manžel tchánovi zbraň vrátil do krabičky a odnesl ji do vedlejšího pokoje. „Díky za dárek, ale myslím, že se k tomu vrátíme jindy,“ uzavřel diplomaticky.
Tchán se tvářil dotčeně. „Já vám chtěl udělat radost. Všichni tady sedíte a tváříte se, jako bych přinesl atomovku. To je doba, nikdo už nemá smysl pro humor!“ bručel a nalil si panáka.
Oslava pokračovala, ale už to nebylo ono. Smích se vrátil jen občas, většinou nucený. Dárky ležely vedle sebe, ale ten jeden, zamčený v pokoji, visel nad všemi jako stín.
Když se později večer hosté rozcházeli, všichni o tom šeptali. Děti si špitaly o tom, že „děda přinesl pistoli“, tety kroutily hlavou, že „takovou věc dát k narozeninám, to je na hlavu“, a strýc žertem dodal, že příště tchán asi donese granát.
Jana si večer v posteli povzdychla, že si to představovala jinak. Měla být krásná oslava, na kterou bude vzpomínat s úsměvem. Místo toho se jí do paměti zapsal obraz lesklé pistole v dárkové krabičce.
A tchán? Ten si pořád stál za svým. „Aspoň to nebyl další blbej šampon,“ prohlásil, než odešel domů.
