Článek
Bylo to jedno z těch klidných odpolední, kdy jsme si plánovali lenošení s kávou a knihou. Jenže pak se ozval tchán: „Víš, co by tomuto bytu opravdu prospělo? Trochu domácího vylepšení!“
„Domácí vylepšení?“ zeptala jsem se, aniž bych tušila, že se chystá katastrofa.
„Ano, přesně tak. Malá úprava, malá změna,“ prohlásil, zatímco se rozhlížel po obýváku. V očích měl výraz, jako by právě objevil nový způsob, jak zachránit svět.
Začalo to nevinně – chtěl připevnit poličku. Přinesl všechny nástroje, metr, šrouby a vrták. „Nebojte se, já to zvládnu. S mými zkušenostmi to bude hračka,“ uklidňoval nás s úsměvem, který dnes už zní spíš jako varovný signál.
První krok vypadal snadně: vyznačit místo na zdi. Tchán se zamyslel, přeměřil, přeměřil ještě jednou a pak řekl: „Perfektní! Tady bude přesně ta pravá díra.“
Druhá fáze – vrtání – už byla méně perfektní. Vrták se zabodl do zdi a tchán se tvářil, že vše je naprosto pod kontrolou. Jenže ze zdi začal padat prach a malá dírka se během několika sekund proměnila v něco, co připomínalo kráter.
„To je… umělecké dílo?“ zeptal se manžel, snažíc se tvářit neutrálně.
„Ne, ne, jen malý problém s rozměry,“ odpověděl tchán a vrtal dál, jako by nic.
Za pátou minutou jsme už všichni stáli kolem a sledovali, jak se obývák mění v bitevní pole. Polička byla sice hotová, ale díra ve zdi měla velikost dostatečnou, aby do ní mohlo snadno vjet malé auto.
„To je jen začátek,“ řekl tchán nadšeně. „Teď přijdou dekorace.“
Dekorace znamenaly, že všechny naše květináče byly přesunuty, obrazy shozeny a závěsy odklopeny. Každý pokus o vylepšení se proměnil v řetězovou reakci, která skončila tím, že náš pokoj vypadal spíš jako po průchodu tornáda než po „domácím vylepšení“.
Díru jsme se snažili zakrýt nábytkem, ale tchán trval na tom, že je to součást designu: „Moderní interiér potřebuje prostor a vzduch,“ vysvětloval.
„Vzduch?“ ptala jsem se, zatímco jsem kontrolovala, zda sousedé ještě nevolají stavební úřad.
„Ano, díra je stylová a dává pocit otevřenosti,“ pokračoval a připevňoval malou lampu nad nově vytvořenou „uměleckou instalaci“.
Večer jsme se snažili uklidnit chaos, ale tchán se rozhodl, že by bylo skvělé natřít jednu ze stěn. „Jen trochu barvy,“ řekl. Výsledek? Fialová skvrna, která připomínala spíš ohnivou bouři než decentní designový prvek.
Děti se smály, manžel nevěděl, zda se má rozplakat nebo smát, a já jsem jen tiše přemýšlela, zda bychom neměli tchána příště jen pozvat na kávu, místo aby manipuloval s nářadím.
Když jsme večer konečně usedli, díra ve zdi byla stále tam, fialová skvrna se blyštěla a tchán se pyšně díval na své „domácí vylepšení“. „Skvělé dílo, ne?“
„Skvělé dílo, pokud by šlo o moderní katastrofu,“ zamumlala jsem.
Nakonec jsme tchána přesvědčili, že další domácí úpravy počkají. Alespoň do příští návštěvy, kdy se s největší pravděpodobností znovu objeví s novými „skvělými nápady“.
Ale i přes díru ve zdi, fialovou skvrnu a chaos všude kolem jsme se večer smáli. Protože, upřímně, rodinné chvíle s tchánem mají vždycky ten správný mix napětí, smíchu a malého zmatku.
A tak jsme se naučili jednu věc: když tchán přijde s nápadem na domácí vylepšení, je lepší se držet kávového stolku a pozorovat – z bezpečné vzdálenosti.
