Článek
Tchán byl vždycky přesvědčený, že všechno umí opravit. Od kapajícího kohoutku až po satelitní anténu na střeše, která se záhadně neotáčela směrem k jeho oblíbeným programům. Podle jeho slov „na to nepotřebuješ elektrikáře, stačí trocha selského rozumu a kombinačky“. A právě to byl okamžik, kdy všem v rodině měly naskočit varovné kontrolky. Nenaskočily.
Všechno začalo nevinně: světlo v kuchyni poblikávalo. My ostatní jsme to ignorovali, ale tchán ne. „To není žárovkou,“ pravil zkušeně, „to je někde ve vedení. A tam se musí.“ A už stál na štaflích, v ruce šroubovák, a s pohledem muže, který rozumí vesmíru i proudovému chrániči.
Než kdokoliv stačil říct „ne“, uslyšeli jsme cvaknutí. Tma. Celý dům se ponořil do černoty tak husté, že i kočka se lekla a narazila do sedačky. „No jo,“ ozvalo se ze štaflí, „tak to bude asi někde větší problém.“
V tu chvíli začala rodinná show. Tchýně rozsvítila baterku na mobilu a spustila: „Já ti říkala, ať na to nesaháš! Už je to tady zas! Minule jsi vyhodil půl ulice!“ Tchán se snažil tvářit klidně, ale fakt, že musel slézt ze štaflí po hmatu, mu moc důstojnosti nepřidal.
„Nebojte,“ povídá, „máme jističe. Stačí nahodit.“ Jenže jističe, jak se ukázalo, nešly nahodit. Páčky držely v poloze „vypnuto“ jako přilepené a ve sklepě to vonělo po spáleném plastu. Tchán zpozorněl. „To je dobrý, aspoň víme, kde to je,“ uklidňoval. My ostatní jsme měli jiný pocit.
Děti mezitím považovaly výpadek za skvělou příležitost k „hře na strašidla“. Pobíhaly po chodbě s čelovkami a pištěly. Pes se rozhodl, že nejlepší bude sedět uprostřed obýváku a výt jako siréna. Tchán v tomhle chaosu vedl malou konferenci sám se sebou: „Tak, když to nejde tady, tak to musí být na hlavním přívodu. A to znamená jediný – musím ven k hodinám.“
Venku už byla tma jak v pytli, takže jsme se vydali na dobrodružnou výpravu k elektroměrové skříni. Tchán s čelovkou na čele vypadal jako speleolog, který se ztratil v civilizaci. Tchýně kráčela za ním a celou cestu komentovala: „Já jsem to věděla. To dopadne jako minule. Ty neumíš jen koukat, ty musíš vždycky šťourat.“
U skříně bylo ticho, jenom cvrčci zpívali a tchán se snažil otevřít dvířka. Nešlo to. Klíček samozřejmě nikdo nenašel. Po pěti minutách lovení ve všech šuplících a bednách se objevila univerzální metoda: kladívko a šroubovák. „Neboj, jen to podeberu,“ hlásil tchán. Zvuk ohýbajícího se plechu nám jasně říkal, že tenhle přístup je tak trochu nad rámec příručky ČEZ.
Když se nakonec dostal dovnitř, vítězoslavně zahlásil: „No jo, hlavní pojistky! To bude ono.“ Vytáhl jednu, pak druhou… a třetí mu v ruce praskla. Jiskra, syknutí, a čelovka na jeho hlavě zhasla. „To je normální,“ uklidňoval nás, zatímco stál ve tmě s kusem bakelitu v ruce. „To se spraví.“
Spravit to samozřejmě nemohl. Vrátili jsme se domů, kde to vypadalo jak na táboře. Na stole svíčky, děti zpívaly „táboráky“, tchýně zoufale počítala, kolik masa v mrazáku roztaje, než dorazí elektrikář. Tchán seděl v křesle, zcela přesvědčený, že za to může „nějaká vada v síti“.
Když konečně přijel opravdový elektrikář, bylo skoro půlnoc. Prošel dům, otevřel skříň, chvíli mlčel a pak řekl větu, která nás všechny složila: „Kdo na to sahal?“ Všichni ukázali na tchána. Ten se nenechal vyvést z míry. „Já to chtěl jen zkontrolovat,“ řekl hrdě, jako by byl zaměstnanec ČEZu na zásahu.
Elektrikář se jen pousmál, zakroutil hlavou a dodal: „Pane, tohle se dělá pod napětím. Můžete být rád, že jste vůbec tady.“ Tchýně zbledla, já se chytil za hlavu a tchán – ten se rozzářil. „Vidíte? A stejně jsem to přežil!
Nakonec se světla zase rozsvítila, televize naskočila a lednice spokojeně zabzučela. Celý dům si oddechl. Jen tchýně si dala předsevzetí, že příště schová všechny šroubováky, kleště a hlavně kombinačky. Tchán to ale zakončil s úsměvem: „Aspoň je sranda, ne? Co byste beze mě dělali.“
A my jsme si v duchu všichni odpověděli: žili bychom v klidu a se světlem.
