Článek
Některé rodinné víkendy si zapamatujete na celý život. A ne vždycky proto, že se povedlo maso na grilu nebo že se děti nepopraly kvůli kartám. Někdy je to úplně jinak. Třeba když si tchán omylem objedná eskort a jako první se to dozví jeho dvanáctiletá vnučka. A to jsme ten víkend začínali tak nevinně.
Chalupa na Šumavě, čtyři generace pod jednou střechou, zásoby jídla jako na konec světa a mírně naštvaný jezevčík v rohu. Tchán František, čerstvý důchodce, většinu času proseděl v křesle s mobilem v ruce a nasazenými brýlemi. Občas něco ťukal, pak se culil a někdy i trochu brblal. Mysleli jsme si, že si hraje sudoku, nebo píše s nějakým dalším osamělým důchodcem o počasí a zelenině.
Vnučka – naše technicky zdatná a zvídavá dcera – si všimla, že děda zápasí s mobilem. Nabídla mu pomoc, protože se mu „něco seklo“. Všechno šlo hladce, až do chvíle, kdy se jí na displeji objevila zpráva, která všechno změnila: „Milý Františku, Vaše slečna je na cestě. Přibližný čas příjezdu 21:40. Děkujeme, že využíváte naše diskrétní služby.“
Dcera tu větu přečetla nahlas. V místnosti zavládlo ticho, které bývá jen po výbuchu. Tchán zrudl, pak zbledl, pak se začal dusit koláčem. Moje žena zamrzla u dřezu, já držel půlku buřta nad krbem a přemýšlel, jestli to všechno slyším správně. Tchýně se otočila pomalu, ale s výrazem, který by probodl i tank. Švagr si ztěžka sedl a začal se potichu dusit smíchy.
Dcera mezitím pokračovala ve čtení: „Slečna Tereza, 43 let, štíhlá blondýnka, vám ráda zpříjemní večer. V případě změny prosím volejte.“ Tchán se pokusil zachránit situaci slovy: „To je omyl! Já chtěl jen… masáž.“
Nikdo neřekl ani slovo. Jen pes tiše odešel do vedlejší místnosti.
Začalo to vypadat jako rodinný zásah. Moje žena se snažila zjistit, jestli se zbláznil, tchýně se ptala, jestli si bere léky, a švagr navrhoval, že slečně Tereze připraví pokoj pro hosty. Tchán se z toho vykrucoval, jak mohl. Prý ho bolí záda a někdo mu doporučil internetové služby, ale nevěděl, že… že to bude takhle. Nikdo mu to nebaštil.
Snažil se objednávku zrušit, ale než se mu to podařilo, vzniklo nové rodinné trauma – a zároveň nezapomenutelná historka. Po zbytek večera se všichni smáli. Dcera, naštěstí příliš mladá na plné pochopení situace, si odnesla do života poučení, že „děda si objednal paní, která mu měla pomáhat s bolavými zády“. Dospělí z toho měli festival vtípků.
Švagr přejmenoval rodinnou wifi na „SlecnaTereza43_Online“. Tchýně s kamennou tváří připravila k večeři kuře na paprice, které oznámila jako „extra pikantní masáž“. Já jsem se smál, i když jsem tušil, že to celé budu muset doma ještě jednou vysvětlovat své ženě a přesvědčit ji, že s tím opravdu nemám nic společného.
Tchán to nakonec zvládl překvapivě dobře. Přiznal, že byl zvědavý, že ho bolí záda už týden a že reklama v e-mailu vypadala důvěryhodně. Vysvětlil, že si opravdu myslel, že si objednává mobilní masérku. Pak uznal, že „to s tou Terezou bylo možná trochu podezřelé, hlavně když se ptala, jestli má přinést šlehačku nebo olej“.
Tchýně se na něj podívala, zakroutila hlavou a řekla jen: „Příště ti objednám masáž já. A bude to důchodkyně z města, co opravdu maže záda, ne ego.“
Do konce víkendu jsme už nevzpomínali na nic jiného. Místo společenských her jsme vymýšleli, jaké fiktivní služby by si mohl děda ještě omylem objednat – třeba „displejovou výměnu“ nebo „polohový asistent s bičem“. Smáli jsme se do slz.
A přestože se František bude muset ještě pár měsíců vyhýbat podezřívavým pohledům tchyně a vysvětlovat vnučce, proč si příště radši nebude nic objednávat přes telefon, jedno víme jistě – tenhle víkend si zapamatujeme. Ne kvůli houbám, ne kvůli počasí, ale kvůli slečně Tereze, která sice nikdy nedorazila, ale navždy se zapsala do naší rodinné historie.
