Článek
Když si tchán v pátek odpoledne vypůjčil naše auto, všechno působilo nevinně. „Jen rychle za kamarádem a pro rohlíky,“ mávl rukou. Podala jsem mu klíčky a ještě dodala: „Prosím tě, zaparkuj to večer u nás před domem.“ Tchán kývl s výrazem člověka, který si pamatuje telefonní seznam nazpaměť. V tu chvíli jsem netušila, že ten seznam právě přepisuji.
Večer nevolal. V noci taky ne. V sobotu ráno přišla zpráva: „Vše v pořádku.“ A v neděli dopoledne další: „Maličko jsem zabloudil.“ Když od tchána přijde slovo „maličko“, znamená to obvykle kontinentální drift.
V pondělí ráno zazvonil telefon. „Prosím tě,“ začal opatrně, „to auto je v naprostém bezpečí.“ Po pauze dodal: „Jen si nejsem jistý, kde přesně.“
Zhluboka jsem se nadechla. „Dobře. Kde jsi naposledy byl?“
„U lavičky,“ řekl bez mrknutí oka. „A možná tam byl pes. Nebo koš. Ale každopádně lavička.“
Hovor skončil a my s manželem spustili operaci Najdi naše auto. SPZ známe i ze spaní — několikrát denně ji opisujeme na parkovací aplikace a formuláře, měli jsme ji i na magnetce na lednici. První krok: zavolali jsme na městskou policii, jestli auto neodtáhli. „SPZ?“ zeptal se strážník. Nadiktovala jsem ji. Chvilka ťukání do klávesnice. „Ne, žádné odtažení, vozidlo je v systému čisté.“ Dobře tedy, žádný odtah. Druhý krok: projít logické okruhy, kam by tchán mohl jet. Nemáme v autě žádnou chytrou krabičku, co by kvílela na mapě, takže jsme vsadili na tradiční metody — vlastní nohy, tramvajenky a tchánovu paměť, což se zpětně ukázalo jako velmi ambiciózní plán.
Vyrazili jsme jen my dva. Rozdělili jsme si území jako seriózní pátrači. Manžel zamířil k poliklinice, kde si tchán občas nechává přeměřit tlak, já ke sportovnímu hřišti, kam chodíval na nohejbal. Naše dohoda zněla jasně: posílat si fotky všech podezřelých aut stejné barvy a z dálky si kontrolovat SPZ. Přiznávám, že jsem si SPZ celé odpoledne pobrukovala do rytmu, jako dětskou říkanku: „eeS—pé—Zet, eeS—pé—Zet…“
Cestou jsem se stavila v pekárně, kde prý tchán kupoval rohlíky. Prodavačka se usmála: „Jo, ten pán s vestou s milionem kapes. Vzal si dva rohlíky a ptal se, kde je tady nejbližší lavička.“ Poděkovala jsem a vyrazil směrem, kam ukázala. Za pekárnou skutečně lavička byla — dokonce dvě. A hned vedle koš. Pes žádný, což mi připadalo jako zrada scénáře.
Odpoledne se proměnilo v maraton laviček. Místy jsem měla pocit, že lavičky vyrůstají z chodníku jen proto, aby nás mátly. Objevila jsem tři stejné u paneláku a jednu u trafiky; paní za pultem si na tchána vzpomněla. „Kupoval křížovky,“ řekla. „A ptal se, jestli se tady někde dá zaparkovat na chvilku.“ To slovo „chvilku“ znělo jako věštba.
Mezitím mi psal manžel: „U polikliniky nic. Jdu omrknout okolí lékárny.“ Odpověděla jsem: „Jasně. Já jdu po stopě laviček.“ Měli jsme systém: fotit každé auto stejné barvy, přibližovat SPZ a vylučovat. Lidi na nás koukali, jako bychom lovili pokémony, jen místo Pikachu jsme honili vlastní vůz.
K večeru nám povolily nervy. Zavolali jsme tchánovi znovu. „Tati,“ řekl manžel, „vzpomeň si na jediný konkrétní bod. Nápis, výlohu, sochu, cokoliv.“
„Byl tam… vitrínový kapr,“ zkusil tchán. „A jedna taková barevná zeď. Taky jsem slyšel děti, jak křičí ‚gól‘. A roztahovali si takovou tu síť.“ Chvilku bylo ticho. „A možná jsem si dal v kiosku malinovku,“ dodal.
„Hřiště,“ řekli jsme s manželem skoro současně do dvou telefonů. „Malovaná zeď a kiosky bývají u sportovišť.“ Rozběhli jsme se každý ze svého konce města směrem ke dvěma nejbližším areálům. Po cestě jsem míjela další dvě lavičky a přísahala bych, že se mi vysmívaly.
U prvního hřiště nic. U druhého… bingo. Mezi dvěma jasanovými stromy, přesně na kraji areálu, stálo naše auto. Mírně zaprášené, ale neporušené. SPZ se na mě usmívala známými čísly jako starý kamarád. Poslala jsem manželovi fotku. Přiběhl asi za deset minut — dýchal jako po sprintu, ale to štěstí v očích bylo nakažlivé. Zavolali jsme tchánovi. „Tati, našli jsme ho.“
„No vidíte,“ odvětil spokojeně. „Říkal jsem, že je někde u lavičky.“
Stála jsem u auta a rozhlížel se. Lavička — ano. Koš — ano. A kousek dál dokonce stánek s malinovkou a zeď počmáraná graffity. Děti na hřišti zrovna křičely „gól“. Všechno sedělo až nepříjemně přesně, jen to nejdůležitější — kde — bylo v tchánově hlavě rozmazané jako stará fotka.
Nasedli jsme, nastartovali a odjeli. Cestou domů jsme s manželem mlčeli.Moc se nám ulevilo. V garáži jsme auto postavili na naše místo a zamkli ho, jako by to byla vzácná váza po prababičce.
Večer přišla od tchána zpráva: „Tak kde jste ho vlastně našli?“ Odepsala jsem: „U hřiště, u lavičky, vedle kiosku.“ Chvilku nic. Pak odpověď: „Aha. To jsem říkal.“
Dodnes, když se té historky někdo v rodině chytne a ptá se, kde to auto tehdy stálo, tchán to shrne s neopakovatelným klidem: „No přece u lavičky! Ale kde přesně, to si už nepamatuji.“
A tak to máme rozdělené: auto jsme si našli sami, SPZ známe nazpaměť, a tchán — ten si pamatuje jen to, že někde existuje lavička, která se na něj smála. A možná pes. A úplně určitě malinovka.
Když mu dneska půjčujeme klíčky, dáváme mu ještě jeden předmět: žlutou kartičku s nápisem Zaparkováno: u nás před domem. Funguje to… většinou. Ale kdyby zase někdy zmizel i s autem, víme, kde začít: u první lavičky, co se tváří nenápadně. Protože tam někde začínají všechny tchánovy dobrodružné příběhy. A pokud končí šťastně, je to hlavně díky tomu, že naše SPZ se dá rytmicky pobrukovat cestou mezi lavičkami.
