Článek
Už od začátku našeho vztahu bylo jasné, že s manželovou maminkou nikdy nebudeme nejlepší kamarádky. Byla to ta typická tchyně, co ví všechno nejlíp, často nevyžádaně radila a měla tendenci komentovat úplně všechno – od toho, jak vařím, po to, jak vychováváme děti. Dlouho jsem si říkala, že to nějak přejdu, že s ní přece nemusím žít. Ale ten víkend mě její chování naprosto odzbrojilo.
Byli jsme pozvaní na rodinný oběd k příležitosti narozenin její sestry. Celá rodina pohromadě, děti, dospělí, i pár přátel. Atmosféra byla ze začátku milá, všichni se bavili a jídla bylo dost pro armádu. Já se snažila být nenápadná, nechávala jsem prostor ostatním a záměrně se nehrnula do centra dění. Jenže pak přišla ta chvíle, kdy mě začala hlasitě před všemi kritizovat.
Nebylo to poprvé, co si neodpustila nějakou poznámku, ale tentokrát šla až moc daleko. Začala vykládat historky o tom, jak neumím uvařit ani polévku, že ani domácí rohlíky nepoznám od kupovaných, a že kdyby mě nebyla škoda, tak by si její syn mohl najít někoho, kdo má aspoň trochu přirozeného vkusu. Smích u stolu byl nejdřív opatrný, ale jak se bavila dál, pár lidí se opravdu rozesmálo. Seděla jsem tam jako opařená, cítila jsem, jak rudnu a v hlavě mi běželo jen to, jak bych mohla co nejdůstojněji odejít.
Než jsem se ale stihla zvednout, ozval se můj muž. Klidně, ale pevně jí řekl, že to stačí. Že tohle není vtipné, a že ho mrzí, jak se chová k člověku, který s ním sdílí život a vychovává jejich děti. Že si váží toho, jak se o nás všechny starám, a že už by bylo načase, aby si to začala vážit i ona. V místnosti zavládlo ticho, někdo z přítomných se začal dívat do talíře a i ona na chvíli ztratila řeč.
Ten moment mi otevřel oči. Nejen v tom, že se mě konečně někdo veřejně zastal, ale i v tom, že jsem si připustila, jak moc jsem to v sobě dusila. Kolikrát jsem přešla její jedovaté poznámky jen proto, že jsem nechtěla dělat dusno. Ale ten den mi došlo, že to není moje povinnost. Že si nemusím nechat všechno líbit, jen proto, že je to „rodina“.
