Článek
Když jsem se provdala, myslela jsem si, že vztah s manželovou rodinou bude klidný a přátelský. Tchyně se mi zpočátku zdála milá, trochu hlučná, ale laskavá. Jenže časem jsem si všimla, že ke mně mluví zvláštním tónem. Jako kdyby mi neustále dávala najevo, že mám co dohánět. A jakmile jsme se přestěhovali do stejného města, její vliv zesílil.
Každé ráno jsem si našla na telefonu zprávu. Nešlo o běžné pozdravy. Psala mi, že by syn měl jíst víc masa, že se mi přes léto kazí zahrada, že náš pes má smutné oči. Upozorňovala mě, že dítě má moc tenkou čepici, že prádlo nemá viset venku v neděli, že bych měla chodit dřív spát, protože to určitě poznat na mém výrazu. Znělo to jako drobnosti, ale každý den to byly nové a nové připomínky. Nejprve jsem se snažila brát to s nadhledem, někdy jsem i odpověděla se smíchem.
Jenže jednoho dne přišla zpráva, která mě zarazila. Psala mi, ať nechodím s dcerou na dětské hřiště na sídlišti, že je tam špatná energie a divní lidé. Bylo to přehnané, znala jsem to místo, bylo tam bezpečno, čisto a hlavně spousta dětí, které si malá oblíbila. Odpověděla jsem jí, že tam chodíme rády, že to vnímám jinak, a že to nehodlám měnit.
Od té chvíle se něco zlomilo. Přestaly chodit zprávy. Tedy alespoň ty běžné. Začaly přicházet jiné – chladné, strohé, jen když něco potřebovala. Když jsme přišli na návštěvu, bylo ticho. Mluvila spíš s mým mužem, se mnou jen když musela. Cítila jsem se jako vetřelec. A on? Nechtěl se hádat. Neříkal nic. Tvrdil, že si to vyřešíme jako ženy, ale já jsem v tom byla sama.
Tohle trvalo půl roku. Půl roku napjaté atmosféry, přehlížení a mlčenlivé kritiky. Až když jsem onemocněla a manžel musel zvládat domácnost sám, tchyně přišla. Najednou byla milejší. Neomluvila se, ale její tón se změnil. Už mě nepeskovala. Jako kdyby jí došlo, že nejsem nepřítel, ale žena, která se snaží.
