Článek
Víte, tchyně. To slovo samo o sobě už v sobě nese takové to zvláštní napětí, co si budeme povídat. S tou mojí se snažím vycházet, fakt jo. Občas pokecáme, na svátky se vidíme, ale pak přijde ten moment, kdy prostě musím kroutit hlavou. A tenhle moment přišel s její „diagnózou“ mého pětiletého syna. Rozmazlený. Řekla to tak samozřejmě, jako by konstatovala, že má dneska na sobě modrou blůzu. Rozmazlený. Ten můj kluk, co se občas vztekne, když nedostane lízátko, ale pak mi zase přinese pampelišku a řekne, že jsem nejkrásnější maminka na světě. Rozmazlený? To se mi prostě zají vnitřnosti.
A víte, co je na tom úplně nejlepší? Pár minut předtím, než mi tohle „moudro“ předala, jsem ji viděla. Co dělala? Dávala svému psovi deku do kočárku. Ano, slyšíte dobře. Jejímu psovi. Jorkšírovi. Do starého kočárku, ve kterém kdysi jezdil můj syn, když byl ještě miminko. Ten kočárek už pár let stojí v garáži, takový ten relikt minulosti, ke kterému má člověk citovou vazbu. A ona tam prostě nacpala deku pro toho chlupatého tvora. Prý aby mu nefoukalo, když ho veze na zahradu.
Teď mi řekněte, kde je logika? Můj syn je podle ní rozmazlený, ale její pes si zaslouží luxusní přepravu s vlastní dekou v dětském kočárku. To už mi hlava fakt nebere. A nejde jen o ten kočárek, i když ten je takový symbolický. Jde o tu celkovou filozofii. O tu dvojí metr. O to, jak snadno se hodnotí výchova dětí druhých, zatímco vlastní mazlíček má nárok na všechno pohodlí světa. Nemám nic proti psům, vážně ne. Sama jsem s jedním vyrůstala a mám na ně jen ty nejlepší vzpomínky. Ale pes je pes a dítě je dítě. A myslím si, že by se k nim mělo přistupovat s trochu jinou optikou. Nemyslím si, že pes nutně potřebuje deku v kočárku, zatímco dítěti se vyčítá, když si občas něco vyprosí nebo se dožaduje pozornosti.
A tohle mě na tom nejvíc štve. Ta naprostá absence sebereflexe. Ta lehkost, s jakou se sypou kritiky, aniž by si ten člověk uvědomil, co sám dělá. Moje tchyně si myslí, že je můj syn rozmazlený, protože mu občas koupím nějakou hračku, nebo ho pochválím, když něco hezky nakreslí. Ale její pes má právo na komfort v kočárku. Kde je ta souvislost? Možná si řeknete, že to je maličkost, že bych to měla hodit za hlavu. Ale tyhle „maličkosti“ se časem nahromadí. Jsou to takové drobné jedovaté kapky, které pomalu otravují ten vztah. A ten náš už tak není zrovna idylický.
A víte, co je na tom úplně nejhorší? Když to pak večer probírám s manželem, tak jen mávne rukou a řekne, ať to neberu tak vážně. „Máma je prostě taková,“ řekne s tím svým uklidňujícím úsměvem. Jenže já si to beru vážně. Protože se to týká mého syna. A na tohle jsem prostě alergická.
Snažím se být dobrou mámou, fakt jo. Dělám, co můžu, s tím nejlepším svědomím. A když mi někdo, kdo sám dává psovi deku do kočárku, řekne, že je můj syn rozmazlený, tak mě to prostě bolí. Připadá mi to nespravedlivé, pokrytecké. Jako by někdo kázal vodu a sám pil víno, a ještě u toho ukazoval prstem na ostatní, že pijí málo vody. Možná bych si s ní o tom měla promluvit. Sednout si s ní a v klidu jí vysvětlit, jak to vidím já. Ale pak si představím ten její udivený pohled a ty její argumenty, které budou jistě stejně logické jako ta deka v kočárku, a raději to nechám být. Někdy je prostě lepší spolknout tu hořkost a jen se usmát. I když uvnitř člověk cítí, jak mu stoupá tlak.
A tak si dál budu vychovávat toho svého „rozmazleného“ kluka, budu ho zahrnovat láskou a snažit se mu dát do života to nejlepší, co umím. A tchyně si dál bude vozit svého Jorkšíra v kočárku s dekou a občas mi mezi řečí utrousí nějakou tu výchovnou perlu. A já se budu snažit to nějak přežít. Protože rodina je rodina, i když občas je to tak trochu… divadlo absurdností. A i když občas někdo řekne něco, co by si mohl odpustit. Zvlášť když sám dělá věci, které jsou minimálně stejně „rozmazlující“, ne-li horší.
Ale co už, život je někdy prostě takový. A my v něm hrajeme ty naše role. Někdo roli starostlivé mámy, někdo roli starostlivé babičky… a někdo roli pejska s dekou v kočárku. A víte co? Každý má právo na tu svou roli. Jen by u toho neměl zapomínat na trochu empatie a sebereflexe. To je asi celé to moudro.
