Článek
Příběh začal nevinně. Jeli jsme do Chorvatska, klasika – apartmán pár metrů od moře, vůně grilovaných ryb, plastové židle na balkoně. Všichni jsme se těšili na pohodu. Jenže s námi jela i tchyně, což znamenalo jediné: klid ano, ale jen do chvíle, než ona zavelí.
Hned první den na pláži se ukázalo, že lehátka jsou „jen pro hosty hotelu“ a my jsme si museli vystačit s ručníky. Normální člověk si prostě lehne, popřípadě si podloží hlavu batohem. Ale tchyně? Ta měla svůj standard. Pronesla větu, která předznamenala katastrofu:
„Já na zemi neležím. Mně se pak špatně vstává.“
Manželka se to snažila zaonačit:
„Mami, vždyť jsme u moře, tady si každý lehne na ručník.“
„To ať si lehne každý. Já ne!“ odsekla tchyně a důstojně usedla na skládací plastovou židličku, kterou přinesla od apartmánu.
Jenže sedět celý den na židličce není ono. Tak začala s plánem: Já si vydupám lehátko.
A skutečně. Sotva zahlédla plavčíka, zamávala na něj, jako by volala číšníka v hospodě. Chudák mladík, co sotva dokončil střední školu, přiběhl s výrazem: „Co zas?“ A ona spustila:
„Já chci lehátko. Teď hned.“
Plavčík jí vysvětloval, že jsou jen pro hotelové hosty, ale tchyně se nedala. Argumentovala svým věkem, bolestmi zad, ba dokonce vytáhla historku o operaci menisku z roku 2003, kterou vypráví i při svatbách a pohřbech. Nakonec plavčík rezignoval, přitáhl jedno lehátko a postavil ho tchyni před nos.
Triumfální vítězství! Tchyně se uvelebila, dala si na nos brýle velikosti talířů a s pocitem absolutní nadřazenosti si objednala u nás pivo. Kdyby v tu chvíli hrála hymna, vstala by celá pláž.
Jenže pak přišla karma.
Za půl hodiny dorazil pán od hotelu, evidentně šéf lehátkového impéria. Vypadal přísně, měl na sobě polokošili s logem hotelu a v ruce blok. Něco na způsob „lehátková kontrola“. Zamířil rovnou k tchyni.
„Madam, tohle lehátko je jen pro naše hosty,“ řekl anglicky.
Tchyně se tvářila, že mu nerozumí. „Ja? Nix anglicky.“
Pán přešel do chorvatštiny. Tchyně opět: „Nerozumím.“
Nakonec manželka, která měla z hodin angličtiny aspoň nějaký základ, začala tlumočit. A bylo jasné: tchyně musí pryč.
Ale ona ne. Ona se zaklesla do lehátka, jako by bylo součástí jejího těla. Když muž začal lehátko odtahovat, držela se madel, křičela, že ji nikdo nebude zvedat, že má v rodině advokáta (ve skutečnosti švagr dělá v autoservisu). Celá pláž se bavila. Němci v první řadě si natáčeli video, Italové povzbuzovali potleskem, děti si myslely, že jde o nějakou atrakci.
A pak přišla ta ostuda. V zápalu obrany tchyně přepadla z lehátka na písek. Naštěstí se jí nic nestalo, kromě uražené důstojnosti. Písek měla úplně všude, v plavkách, ve vlasech, dokonce i v uších. Celá pláž se rozesmála, a to už ani my jsme nevydrželi vážnost.
Plavčík i hotelový muž nakonec odnesli lehátko zpět. Tchyně seděla na písku, ruce v bok, oči vražedné. Pak pronesla:
„Já už sem nikdy nejedu!“
Celou cestu zpátky do apartmánu šla uraženě deset metrů před námi, jako generál po prohrané bitvě. Večeře probíhala v tichu, jen občas zazněl její povzdech: „No jo, já jsem tady vždycky ta poslední.“ My ostatní jsme se snažili tvářit neutrálně, ale koutky nám cukaly.
Další den ráno nás překvapila. Když jsme sešli k moři, seděla už na břehu – a vedle ní nové lehátko. Kovová konstrukce, barevná plachta, úplně jiné než ta hotelová. Ptáme se: „Mami, odkud to máš?“ A ona jen vítězně:
„Koupila jsem si. Dvacet eur. A mám pokoj.“
A opravdu – od té chvíle byl klid. Tchyně spokojeně ležela na svém lehátku, nikdo jí ho nemohl vzít, nikdo ji nevyháněl. Dokonce kolemjdoucí Češi uznale kývali hlavou: „Ta ženská si poradí.“
Nakonec z toho vyplynulo poučení: na dovolené s tchyní nemá cenu hledat kompromisy. Buď vyhrajete nervový kolaps, nebo prostě investujete do řešení. A kupodivu – tohle byla ta nejlevnější a nejefektivnější investice celé dovolené.
