Článek
Všechno začalo hned po příjezdu. My unavení z cesty, těšící se na lehátko, studené pivo a to slavné „nicnedělání“, které prý v Chorvatsku chutná nejlíp. Tchyně ale měla jiný plán. Sotva jsme složili kufry, prohlásila: „Jdu se seznámit se sousedy.“ A než jsme stačili říct, že i v Chorvatsku existuje něco jako soukromí, už klepala na dveře apartmánu vedle.
Když se vrátila, tvářila se, jako by právě objevila nové příbuzné. „To je úžasná rodina! Mají dvě děti, stejně staré jako naše vnoučata. A ti rodiče, no, jako kdybych je znala celý život. Jsou z Polska. Zítra jdou s námi na pláž.“
Nikdo neprotestoval – pláž je velká. Jenže druhý den přišla změna. My si roztáhli deky, děti začaly stavět hrad z písku, a v tom se k nám přiřítila polská rodina i s nafukovacím krokodýlem. „Tady je místa dost!“ zajásala tchyně a ukázala jim volný kousek našeho stínu. Byli milí, to se musí nechat. Jenže když vám tchyně začne rozdávat vaše melouny cizím lidem se slovy „my se rádi podělíme“, začínáte tušit problém.
Skutečné drama ale nastalo večer. Sedíme v apartmánu, konečně klid, otevřené víno, tchán popíjí pivo. Najednou rachot u dveří. A než jsme se zvedli, vřítila se tchyně s Poláky v závěsu. „Tak jsem je pozvala! Aspoň nebude nuda. Uděláme společnou večeři!“
Poláci se usmívali od ucha k uchu, jejich děti okamžitě obsadily gauč a pustily televizi. My jsme si vyměnili pohledy, které znamenaly: „Je to tady.“ Tchyně se zatím vrhla do kuchyně a začala vytahovat všechny naše zásoby. „Dáme dohromady, co máme, a bude hostina!“ Večer se změnil v improvizovaný mezinárodní festival. My dodali těstoviny, Poláci přinesli ryby, tchyně sehnala od sousedky cibuli a olivový olej.
Zvuky smíchu se linuly balkonem daleko do ulice. Domácí paní, která apartmán pronajímala, se přišla podívat, jestli náhodou neotevřeli noční klub. Vysvětlování, že „to je jen rodinná sešlost“, znělo trochu slabě, když uprostřed obýváku tančil tchán s Polkou mazurku.
Další dny už se to nedalo zastavit. Tchyně a Polka vytvořily nerozlučný tandem. Každý výlet – společný. Každý oběd – společný. A vrchol přišel ve chvíli, kdy jsme se vrátili z pláže a zjistili, že Poláci jsou v našem apartmánu dřív než my. „Vaše tchyně nás pozvala na kávu,“ vysvětlil jejich tatínek s úsměvem. Jenže kávu mezitím vypili, sušenky snědli a jejich děti obsadily balkon.
Když jsme se snažili jemně naznačit, že bychom rádi taky chvilku sami, tchyně mávla rukou. „Ale prosím tě, to je dovolená! Tady se musí družit!“ Jenže zatímco ona spokojeně klábosila, my jsme se začali cítit jako na výměnném pobytu.
Vrcholná scéna nastala v půlce týdne. Ráno jsme se probudili a v kuchyni seděla polská maminka v pyžamu. „Dobré ráno,“ řekla, jako by to bylo úplně normální. Tchyně, která už kávu vařila, se tvářila spokojeně: „Oni dneska spí tady, víš? Aspoň se děti večer vyblbly.“
V ten okamžik se ve mně něco zlomilo. Klidná dovolená u moře se změnila v improvizovaný hostel. Na balkoně visely polské plavky, v lednici se povalovalo pět druhů uzeniny a tchán si s novým kamarádem Polákem notoval o fotbale tak hlasitě, že celá ulice věděla, kdo je nejlepší brankář všech dob.
Když už jsme začali plánovat, že utečeme na jednu noc do hotelu, přišla spása. Poláci oznámili, že musí odjet dřív. Děti plakaly, tchyně málem taky. Loučení vypadalo jak na nádraží: objetí, sliby, výměna adres a pozvání do Polska „příští rok určitě“. My stáli stranou, svírali si kufry a v duchu děkovali všem chorvatským bohům za záchranu.
Když se dveře za polskou rodinou zavřely, nastalo v apartmánu ticho. Takové to krásné, hutné ticho, které si člověk na dovolené vysní. Tchán se svalil na gauč, tchyně si povzdychla: „Taková škoda, byli tak fajn.“ A já? Já jsem si konečně otevřel to pivo, které jsem chtěl už první den, a řekl si: „Příští rok jedeme bez tchyně.“
