Článek
Všude se kupily pastelky, rozházené papíry, otevřené skříňky a přesunuté věci. Vracela jsem se z práce a pokaždé mě přivítal nový, pečlivě vystavěný nepořádek. Děti jsem kárala, ony se bránily a já si myslela, že se jen vymlouvají. Byla jsem unavená, podrážděná a přesvědčená, že mám doma pár malých trollů. Jenže trollové nakonec byli někde úplně jinde.
Sousedka Klára zazvonila jedno odpoledne, kdy jsem se snažila vyřešit záhadu rozsypané mouky v kuchyni. Stála na prahu bledá a trochu rozechvělá. Prý si musíme promluvit. V ruce držela něco, co vypadalo jako kousek papíru, který kdosi zmuchlal a pak zas narovnal. Pozvala jsem ji dál, i když v kuchyni to vypadalo, jako by tam přistál sněhový mrak.
Kousek papíru položila na stůl. Byla na něm kresba. Dětská, ale zvláštně detailní. Postavička s velkýma očima, dlouhými končetinami a výrazem, který se nedal snadno popsat. Něco mezi zvědavostí a šibalstvím. A pod kresbou bylo připsáno moje jméno. Úhledně, krasopisně, jakým moje děti rozhodně nepsaly.
Klára mi vysvětlila, že v posledních týdnech vídá ve svém bytě malé stíny. Rychlé, prchavé, nenápadné. Myslela si, že halucinuje. Ale včera večer zahlédla postavičku, která se mihla po balkonovém zábradlí směrem k našemu bytu. A ráno našla tu kresbu přilepenou na své lednici. Měla pocit, že by to mohlo nějak souviset s tím, co se děje u nás.
Nebylo mi z toho dobře. Mám fantazii docela bujnou, ale zrovna tehdy se mi rozhodně nerozbíhala příjemným směrem. Zasmála jsem se, i když to znělo falešně, a tvrdila, že to určitě děti. Jenže děti tu kresbu popřely hned, jak ji spatřily. A jejich upřímné nechápavé pohledy mě donutily začít pochybovat o tom, čemu jsem ještě před chvílí věřila.
V noci jsem nemohla spát. Byt byl klidný, až nepřirozeně. Zírala jsem do stropu a poslouchala zvuky domova. Převalování dětí v pokojíčku. Tiché bzučení lednice. Šum větru na balkoně. A pak to přišlo. Jemné škrábnutí. Jako když se nehet otře o dřevo. Otočila jsem hlavu směrem ke dveřím ložnice. Druhé škrábnutí, tentokrát blíž. Zadržela jsem dech. A pak se do ticha ozvalo tiché, sotva slyšitelné pípnutí. Něco mezi smíchem a povzdechem.
Vyskočila jsem z postele a rozsvítila. Chodba byla prázdná, jen světlo žárovky odhalilo další nepořádek. Otevřená skříňka, rozházené hračky. Tentokrát jsem ale věděla jistě, že to děti nebyly. Spaly. Slyšela jsem jejich pravidelné oddechování.
Druhý den jsem zavolala bratra, který má vždycky po ruce nějaké racionální vysvětlení. Prolezl byt od sklepa po půdu. Zkontroloval potrubí, sporák, dokonce i balkon. Nic. Žádní škůdci, žádní návštěvníci. Nic, co by dávalo smysl. Ale jednoho si všiml, u balkonových dveří byla ve spodním rohu malá škvíra, sotva pár centimetrů široká. Vypadala jako otvor, který kdysi někdo zazdil a nechal nedokončený. Mně nikdy nepřipadla podivná. Byla tam odjakživa.
Ten večer jsem seděla u balkonových dveří se zapnutou lampičkou a čekala. Chtěla jsem vidět, co se skrývá za tím divným nepořádkem. Hodiny ubíhaly pomalu. Kolem jedenácté mi začaly klimbat víčka. Už už jsem to chtěla vzdát, když se škvíra zachvěla. Nejdřív nepatrně. Pak víc. A potom se cosi vynořilo.
Nebyla to krysa. Nebyl to hmyz. Byla to malá, drobná postava vysoká asi jako láhev na vodu. Oči měla obrovské, lesklé a zvědavé. Připomínala spíš kresbu na papíře než skutečné stvoření. A v malé ručce držela pastelku. Modrou. Úplně stejnou, jakou jsem ráno našla rozepsanou na kuchyňské podlaze.
Seděla jsem jako přimražená. Stvoření se na mě dívalo dlouhými vteřinami. Naklonilo hlavu. A pak, k mému děsu, ale i zvláštnímu dojetí, zdvihlo pastelku k čelu a mírně pokývlo. Jako pozdrav.
Nevydala jsem ani hlásku. Cosi ve mně ale povolilo. Možná strach, možná napětí posledních týdnů. A možná i hloupá představa, že by se mi snad mohlo něco stát. Stvoření se pak tiše otočilo a zmizelo stejnou cestou, jakou přišlo.
Od té noci se nepořádek v domě zmenšil. Skříňky zůstávaly zavřené, pastelky se neválely po zemi. Ale občas najdu na stole novou kresbu. Malou postavičku, někdy vedle mě, někdy s mými dětmi, někdy jen tak, jak sedí v koutku a pozoruje svět.
Nevím, co to je. Nevím, odkud přišlo. Ale vím jedno, nebylo to zlé. A někde v hloubi duše doufám, že se ještě vrátí. Příště už ne jako vetřelec, ale jako někdo, koho jsem poznala a kdo o nás ví víc, než by se na první pohled zdálo.
