Článek
Do drogerie jsem vběhla mezi prací a večerním nákupem, unavená a s pletí, která už několik týdnů křičela o pomoc. Neřešila jsem nic hlubšího, chtěla jsem prostě krém. Něco, co mi dá pocit, že aspoň jedna část mého života je pod kontrolou. Znáte to, taková ta drobná věc, kterou si člověk koupí, aby měl pocit, že o sebe pečuje, i když je zbytek dne chaos.
Stála jsem nad regálem s pleťovou kosmetikou, kde bylo tolik krabiček, že jsem měla pocit, že tam stojím před zdí tajných dvířek a za každými může číhat něco jiného. Vybrala jsem jeden, který měl hezkou minimalistickou etiketu a to je přesně můj slabý bod. Kdyby na něčem byla jen bílá plocha a zlaté písmo, koupím to. Bez ohledu na to, jestli je to krém, nebo lepidlo na boty.
V tu chvíli se objevila prodavačka. Drobná žena kolem padesátky, která měla vlasy sepnuté do perfektního drdolu a výraz, se kterým by se hodila do lékárny, kde se špitá jen o skutečně vážných věcech.
„Můžu vám nějak poradit?“ zeptala se tónem, který byl přísný, ale zároveň trochu ochranitelský.
Ukázala jsem krém, se kterým jsem stála jako naprosto nerozhodný člověk. „Chtěla jsem něco hydratačního… a tenhle vypadal hezky.“
Prodavačka si krém vzala, otočila ho v ruce a přimhouřila oči, jako by v něm byla ukrytá hádanka, kterou jen ona dokáže rozluštit.
„Aha,“ řekla pak pomalu. „A co přesně od toho krému čekáte?“
Upřímně mě ta otázka zaskočila. Nečekala jsem filozofii. Chtěla jsem jen krém. „No… aby hydrata“
Přerušila mě jemným, ale jednoznačným kývnutím hlavy. „Ne, ne. Takhle. Chcete, aby vám pomohl, nebo aby vám jen udělal dobrý pocit?“
Zůstala jsem stát jako někdo, kdo právě dostal otázku v televizní soutěži, kterou vůbec nepochopil.
„Ehm… obojí?“ zkusila jsem to.
Prodavačka si povzdechla a ukázala na etiketu. „Tohle je krém, který vypadá hezky. To je asi tak všechno. Jestli chcete něco, co vám opravdu pomůže, vezměte si radši tenhle.“ Sáhla do spodního regálu, kam bych se sama nikdy neohnula, protože jsem líná, a podala mi malý, ošklivý obal bez jakéhokoliv půvabu.
„Tenhle?“ dívala jsem se na krabičku, která vypadala, jako by někdo zapomněl zaplatit grafika.
„Ano. Tenhle,“ přikývla nekompromisně. „Ten funguje. Ten váš…“ Zvedla původní krém a ukázala ho tak, jako by držela voličský lístek pro stranu, kterou rozhodně nevolí. „Tenhle je spíš takový… placebo pro sebevědomí.“
Musela jsem se zasmát. Ale ještě víc mi zatrnulo, když se ke mně naklonila blíž a téměř šeptem dodala:
„Někdy si ženy kupují hezky vypadající věci, jen aby zakryly, jak se doopravdy cítí.“
Ta věta mě zasáhla přímo mezi oči.
A než jsem stihla cokoli říct, pokračovala:
„Říkají si, koupím si něco pěkného, a třeba budu mít pocit, že je všechno v pořádku. Ale není. Je to jenom obal. A obal sám o sobě nikoho nespasí.“
Stála jsem tam, krém v jedné ruce, krém v druhé, a měla jsem pocit, že mi právě přečetla diagnózu. A ještě ke všemu bez toho, aby se zeptala, jestli chci znát výsledek.
Chvíli jsem děkovala všem vesmírným silám, že v drogerii nebývají fronty, protože kdyby někdo slyšel, jak na mě dospělá žena v regálu kosmetiky odhaluje moji psychologickou pravdu, asi bych se vypařila.
„Víte,“ pokračovala prodavačka a položila ten hezký krém zpátky na místo, „nepotřebujete věci, které vypadají hezky. Potřebujete věci, které fungují. A to platí i mimo kosmetiku.“
Byla jsem v šoku. Upřímně. Nebyla to přednáška, nebyl to výslech, bylo to jen… příliš pravdivé. A taky přesné. V posledních měsících jsem přesně tohle dělala, kupovala malé hezké věci, protože jsem se cítila mizerně a měla jsem pocit, že když si pořídím něco pěkného, zalepím jím trhliny v sobě.
Jenže hezká krabička díry v duši fakt nespraví.
A tak jsem udělala něco, co jsem rozhodně neplánovala. Ten hezký krém jsem vrátila zpátky do regálu. Bez nostalgie, bez rozmýšlení. A vzala jsem si ten druhý. Ten „ošklivý, ale účinný“, jak prodavačka říkala. Ačkoliv jsem věděla, že to celé už dávno není o krému.
Když jsem šla k pokladně, prodavačka mě ještě jednou mírně zastavila.
„Nebojte,“ řekla klidně. „Někdy stačí začít u maličkosti. Klidně u krému. Ale začít správně.“
A to mě zasáhlo možná ještě víc.
Zaplatila jsem, vyšla ven a chvíli jen stála na chodníku s malou krabičkou v tašce, která už neznamenala jen kosmetiku. Byla to připomínka toho, že někdy člověk potřebuje upřímnost cizího člověka víc než všechna utěšující slova od těch, kteří ho znají.
A především to byla připomínka, že obaly, ať už na krémech, nebo na nás, můžou být krásné, ale nic neřeší.
A že je možná čas začít konečně opravovat to, co je pod nimi.
