Článek
Pokoj byl útulný. Balkon, koupelna s obklady, které pamatovaly osmdesátá léta, a klimatizace, co buď řvala jako traktor, nebo nejela vůbec. My s manželkou jsme se natáhli do manželské postele, tchán složil svůj kufřík u přistýlky, tedy spíš u malého otomanu, který sotva unesl jeho těžší kostru. „Mně to bude stačit,“ prohlásil statečně. V tu chvíli jsme ještě netušili, že spánek je to poslední, co nás čeká.
Sotva se zhaslo, začalo představení. Tchán zhluboka vydechl a okamžitě zabral. Jenže spánek u něj nebyl nikdy tichý. Nejprve se ozývalo pobrukování, pak sípavé výdechy, a nakonec se rozjel tak, že jsem měl pocit, že vedle mě někdo vrtá pneumatickým kladivem.
Manželka se po půlhodině převalila: „To snad není možný!“ A opravdu – chrápání mělo rytmus, jaký by neokopírovala ani jazzová kapela. Krátké zasyčení, hluboký nádech, pak chrčivý tón. Občas pauza, během které jsme doufali – a vzápětí výbuch, že jsme málem vyskočili z postele.
Ve dvě ráno už jsem zvažoval, jestli nepůjdu spát na balkon. Jenže to by znamenalo boj s moskyty. Tak jsem zkusil diplomacii. „Tati,“ zašeptal jsem. Nic. „Tati, otoč se na bok.“ Tchán se jen zamumlal cosi o bramborách a spal dál.
Netrvalo dlouho a začala druhá část show. Tchán si ze spaní sundal přikrývku a začal se drbat na noze. Šustění, funění, škrábání. Pak se posadil a rozhlížel se po tmě. „Kde je voda?“ zamumlal. Vstal, vrazil do kufru, až to zadunělo, a šel do koupelny. Rozsvítil světlo, spláchl a dveře nechal pootevřené. Proud záře mířil přímo do našeho pokoje jako reflektor.
Když se vrátil, znovu ulehl na otoman, který při každém jeho otočení skřípal, jako by ho někdo řezal pilou. Sotva jsme zavřeli oči, ozvalo se tiché mručení. Tchán mluvil ze spaní. Nejprve cosi o ceně piva, pak vyjednával: „Dám ti stovku, ale víc ani korunu.“ My s manželkou leželi a dusili se smíchem, protože vypadalo, že právě smlouvá se svým snem.
Ve tři ráno to vygradovalo. Otoman zaskřípal, tchán se posadil a začal cvičit. Vážně. Z ničeho nic udělal několik předklonů, pak se natáhl ke špičkám a funěl, jako by byl v tělocvičně. „Musím se protáhnout,“ zamumlal polospícím hlasem. Když skončil, ulehl zpátky a během minuty spustil chrápání znovu.
My byli v tu chvíli zralí na psychiatrii. Manželka se zakryla polštářem, já nasadil sluchátka s mořským šumem, ale ani to nepomohlo. Tchánovo chrápání proráželo i přes elektroniku, jako když soused vrtá betonem.
K ránu, kolem páté, se na chvíli utišil. Doufal jsem, že konečně usneme. Jenže ne. V šest se zvedl, rozrazil závěsy a zvolal: „Dobré ráno! Vstávat, je krásně!“ Slunce nás oslepilo, my byli zničení, ale tchán čiperný a svěží. „Já spal jak mimino,“ pochválil se.
Na snídani jsme šli v polospánku, zatímco on sršel energií a vykládal, jak má hotel skvělou postel a že se mu tam spalo „jako doma“. Já měl chuť složit hlavu do mísy s müsli a usnout.
Druhý večer jsme zkusili strategii. Koupili jsme mu pivo, aby spal tvrději. Jenže pivo způsobilo, že byl v noci ještě hlučnější. Nejen chrápání – občas ze spaní cosi zvolal. „To je drahý!“ nebo „Hlavně mi dej účtenku!“ V jednu chvíli se posadil a tleskal. Na otázku, co dělá, zamumlal: „Potlesk.“
Vydrželi jsme tak dvě noci. Pak jsme kapitulovali a šli na recepci. Prosili jsme, vyhrožovali, nabízeli peníze. Nakonec recepční přikývl a tchán dostal vlastní pokoj – s postelí, která unese i jeho noční gymnastiku.
Od té doby víme jedno: cestovat s tchánem klidně, ale nikdy s ním nespát v jednom pokoji. Protože existují zážitky, které jsou horší než ztracený kufr nebo zkažené jídlo – a jedním z nich je tchánův noční život na přistýlce.
