Článek
Představte si to. Jste v Itálii. Slunce zapadá nad Tyrhénským mořem, ve vzduchu voní bazalka a vy sedíte v malebné restauraci s výhledem na starobylé náměstí. Na stole čerstvé těstoviny, sklenka vína a pocit naprostého štěstí. Přesně takhle jsem si to vysnila. Moje první dovolená v Itálii měla být gastronomickým a kulturním zážitkem, plným „dolce vita“. A v mnoha ohledech i byla. Až na ten jeden večer. Ten jeden večer, kdy se mi úsměv zasekl na tváři, a ne kvůli kráse okamžiku, ale kvůli šoku z finálního účtu.
Vybrali jsme si malou, rodinnou restauraci, schovanou v jedné z uliček Říma, kam nás nalákala vůně česneku a smích místních. Všechno vypadalo perfektně. Číšník, typický italský gentleman s knírkem a šarmantním úsměvem, nás usadil k okýnku a hned nám doporučil to nejlepší z denní nabídky. Byla jsem nadšená. Objednali jsme si všechno, na co jsme měli chuť – předkrmy, pastu, víno, dezert. Konverzace plynula, víno se pilo a my jsme se smáli. Hodně jsme se smáli. Bylo to takové to upřímné, nakažlivé italské veselí.
Když přišel čas platit, požádala jsem o účet. Číšník přinesl koženou desku a s úsměvem mi ji podal. Otevřela jsem ji a mé oči se rozšířily. Částky se mi zdály nějak… vysoké. Začala jsem je procházet položku po položce. Těstoviny – OK. Víno – OK. Dezert – taky. Ale pak tam byly dvě zvláštní položky. Jedna s názvem „coperto“, což jsem věděla, že je poplatek za prostření, chleba a podobně. To je v Itálii běžné. Ale pod tím byla další.
„Sorriso – 2× 5 EUR.“
„Sorriso.“ Úsměv. Dvakrát pět eur. Deset eur za úsměv. Můj úsměv. A úsměv mého partnera. Stále jsem na to zírala, nevěříc vlastním očím. Chtělo se mi smát, ale zároveň jsem cítila, jak se mi do tváří hrne krev. To nemůže být pravda! Tohle musí být nějaký vtip!
Podívala jsem se na číšníka. Ten se usmíval. Ano, ten stejný šarmantní úsměv, který mě na začátku tak okouzlil. Jenže teď už mi nepřišel tak šarmantní. Spíš… drahý. „Promiňte,“ řekla jsem s lehce zmateným výrazem. „Co je tohle ‚sorriso‘? A proč dvakrát?“ Číšník se s úsměvem naklonil, jako by mi chtěl prozradit nějaké velké tajemství. „Ááá, signora! Vy jste se usmívali! Celý večer! Byli jste tak šťastní! To je příplatek za radost, za dobrou atmosféru!“
V tu chvíli jsem si připadala jako v komedii. Chtělo se mi vybuchnout smíchy, nebo ho rovnou obvinit z podvodu. Příplatek za úsměv? To jsem ještě neslyšela! Co bude dál? Příplatek za to, že dýchám italský vzduch? Za to, že se mi líbí Koloseum?
Můj partner, který na to zpočátku zíral stejně nechápavě jako já, se snažil zachovat klid. „Ale to je přece absurdní! Kdo platí za úsměv?“ Číšník, aniž by hnul brvou, odpověděl: „Víte, signore, někteří lidé se neusmívají. Sedí, jedí, a jsou smutní. Ale vy! Vy jste byli tak veselí! To je krásné! Tak jsme si řekli, že si zasloužíte speciální poplatek za to štěstí, které jste přinesli do naší restaurace.“
Tohle už byla vyšší dívčí. On to myslel vážně! A já? Já jsem se cítila jako v pasti. Zaplatit, a tím potvrdit, že je v pořádku platit za úsměv? Nebo se hádat, a riskovat, že se celá večeře promění v italské drama? Navíc, deset eur sice není majlant, ale je to princip! Kdo slyšel o takovém absurdistánu?
Nakonec, po krátké, ale intenzivní vnitřní debatě, jsme se rozhodli, že se nebudeme hádat. Byli jsme unavení, měli jsme za sebou dlouhý den a před sebou ještě kus cesty. A hlavně, nechtěli jsme si zkazit zbytek večera hádkou s číšníkem, který se tvářil, jako by nám právě dal klenot. S úsměvem, který stál deset eur.
Zaplatili jsme. A když jsme odcházeli, číšník se na nás opět usmál. Tentokrát jsme se neusmáli nazpět. Pro jistotu. Abychom už náhodou nezadělali na další fakturu za příští rok.
Celá tato anabáze mě naučila jednu věc: V Itálii je možné všechno. A když se příště budu usmívat v restauraci, budu si dávat zatracený pozor na to, jestli mi někdo neúčtuje poplatek za mou dobrou náladu. Protože v zemi, kde je jídlo láska a vášeň, může být i radost pořádně drahá. A tak se mi úsměv na rtech občas promění v úsměv v peněžence. A tomu se říká pravá italská lekce.
