Článek
Neměla jsem v plánu sedět v kavárně déle než na jedeno rychlý cappuccino. Bylo to jedno z těch odpolední, kdy člověk potřebuje jen zastavit čas na pár minut, nadechnout se a pak pokračovat dál, aniž by po sobě zanechal jakoukoli stopu. Kavárna byla poloprázdná, světla ztlumená a vůně kávy příjemně sytá, skoro uklidňující. Vzala jsem si stůl v rohu, abych měla chvíli klid, ale netušila jsem, že právě tam mi do uší doputuje něco, co jsem vůbec nečekala.
O dva stolky vedle seděly dvě mladé slečny. Jakmile jsem si sedla, skoro jsem je nevnímala, byly z úplně jiného světa, energické, hlasité, smály se, jako by neexistovala žádná tíha života. Jedna měla dlouhé vlnité vlasy a rukama pořád gestikulovala, druhá se smála tak nakažlivě, že by ji člověk chtěl znát aspoň pět minut.
Někdy si člověk nemůže pomoct, zvuky se k němu prostě dostanou, i když nechce. A některé věty si ho najdou, i kdyby se schoval pod stůl.
„Víš, já jsem pořád čekala, až si mě někdo všimne,“ říkala ta s vlnitými vlasy. „Jenomže pak jsem zjistila, že si musím všimnout nejdřív sama sebe.“
Její kamarádka ztichla. A já, ač cizí člověk, taky. A co to jako znamená?“ zeptala se ta druhá.
„Že jsem se pořád snažila být hodná, nenápadná, tichá. Abych nikde nepřekážela. Aby mě všichni měli rádi. A přitom jsem vůbec nepřemýšlela, jestli mám ráda sama sebe.“
Ta věta do mě narazila jako prudký závan studeného vzduchu.
Náhle jsem zapomněla, proč jsem si sem přišla sednout. Srdce se mi rozbušilo zvláštním způsobem, jako by se mi někdo právě proboural do míst, o kterých už jsem si myslela, že tam nikdo nesmí. A přitom to říkala slečna, kterou jsem v životě neviděla.
„A teď co?“ zeptala se její kamarádka tišeji než předtím.
„Teď… se snažím dělat věci kvůli sobě. Ne kvůli tomu, jak budu vypadat navenek. Ne kvůli tomu, jestli si mě někdo všimne nebo ocení. Chci si sama připadat jako někdo, koho má cenu mít rád.“
Seděla jsem ve svém rohu a usrkávala studenou kávu. Najednou jsem nevěděla, jestli co slyším, je náhoda, nebo jemná facka od vesmíru. Slova té neznámé slečny byla přesně to, čemu jsem se poslední měsíce vyhýbala až bolestivě přesně.
Kamarádka na to chvíli nic neříkala. Jen se na ni dívala tak, jako by ji slyšela poprvé, i když věděla víc než já. A pak to řekla naprosto jednoduše:
„To zní… jako kdybys konečně začala žít.“
Ta první se zasmála. Nebo spíš vydechla. „Jo. Jen je těžké nezapomínat. Někdy se přistihnu, že se zas snažím zavděčit. Takže si vždycky řeknu: ‚Stop. Tohle děláš protože chceš, nebo protože se bojíš?‘ To mě většinou vrátí.“
Měla jsem chuť otočit se a poděkovat jí. Za věty, které nepatřily mně, ale které se do mě zaryly jako kdyby patřily přesně mně. Ale bylo by to divné — plést se do rozhovoru cizích lidí jen proto, že řekli něco, co mě hluboce zasáhlo.
Navíc jsem si uvědomovala něco jiného. Něco nepříjemně známého. Sama jsem se dlouho chovala stejně, přizpůsobovala se, tišila své názory, snažila se být co nejméně na obtíž. Tak moc jsem si přála být pro ostatní „snadná“, že jsem zapomněla, jaké to je být snadná sama pro sebe.
„A víš co?“ dodala ta s vlnitými vlasy. „Když jsem se přestala tolik snažit, lidi mě začali brát vážněji. Asi protože jsem konečně začala brát vážně sama sebe.“
V tu chvíli ze mě odpadla poslední křehká bariéra. Cítila jsem, jak mi tělem proběhl zvláštní pocit, směs studu, úlevy a zvláštní naděje. Nikdo mi nic neříkal přímo. Nebylo to o mně. Ale přesto to ke mně doputovalo jako osobní zpráva.
Když slečny vstaly, sbalily si kabelky a odešly, prošel kolem mě ten chichot, jejich parfém a energie, kterou nesly. A já jsem tam zůstala sedět sama, ale nějak… jinak.
Pohladila jsem prsty hranu hrnku a poprvé po dlouhé době jsem si uvědomila, že už není potřeba se pořád zmenšovat. Že mi svět nepadne na hlavu, pokud někde řeknu ne, nebo pokud se někdo nebude usmívat jen proto, abych se cítila pohodlně. A že možná nepotřebuju, aby si mě všimli druzí, ale aby si mě konečně všimla já sama.
Nechápu, proč mě to tak zasáhlo. Možná proto, že pravdy, které člověk slyší náhodou, jsou někdy silnější než ty, které mu někdo říká přímo do očí. Nebo proto, že v cizích příbězích někdy vidíme vlastní odraz jasněji, než bychom chtěli.
Když jsem odcházela z kavárny, dveře jemně cinkly. A já měla pocit, že jsem si nevzala jen kabát a tašku.
Vzala jsem si s sebou i něco, co jsem už delší dobu potřebovala slyšet, jen jsem to musela zaslechnout od dvou slečen, které ani netušily, že mi právě připomněly, kým se znovu můžu stát.
