Článek
Už cestou ke vstupu jsem si v hlavě připravovala klasické vysvětlení, které říká úplně každý: „Vzala jsem si špatnou velikost, potřebovala bych to vyměnit.“ Jednoduché, neosobní, čistě technické. Jen ať to proběhne rychle.
Bylo po třetí odpoledne, obchod plný lidí, kteří se nervózně mísili mezi stojany. Prodavačky pobíhaly s rameny lehce svěšenými, jako by se každou chvíli chystaly vzdát boj s nekonečnou hromadou neuklizených věcí. Vzduch byl hutný, přeplněný blikáním zářivek a jemným napětím, které se tu očividně drželo už delší dobu.
Když jsem došla k pokladně, stála tam pokladní, žena kolem čtyřicítky. Brýle nízko na nose, tmavé kruhy pod očima, pevně stisknuté rty. Vypadala, že každé další slovo zákazníka je jako tahání kamene ze studny.
„Dobrý den,“ začala jsem. „Potřebovala bych vyměnit tohle tričko, doma jsem zjistila, že je malé.“
Vzala ho do ruky, ani se na mě pořádně nepodívala. Otočila cedulku, zkontrolovala kód, znovu otočila cedulku a pak se konečně na mě zadívala. Nebylo to přátelské, nebylo to ani neutrální. Byl to čistý, nezastíraný nesouhlas.
„A proč jste si nevzala správnou velikost rovnou?“ zeptala se tónem, který by se hodil spíš do výslechu než k obyčejné výměně zboží.
Trochu mě to zarazilo.
„No… myslela jsem, že mi bude dobré,“ odpověděla jsem klidně.
Protočila oči tak okatě, až jsem si nebyla jistá, jestli to byl reflex, nebo součást služby.
„Víte, kolik lidí sem chodí s tímhle?“ pokračovala. „Každý den. A všichni říkají to samé. Malé, velké, nepadne… Tímhle nám tady zdržujete systém.“
„Zdržuji… systém?“ zopakovala jsem si v hlavě. Nahlas jsem ale jen řekla: „To mě mrzí. Ale na účtenku to nevýslovně dovoluje, ne?“
Zadívala se na mě znovu, tentokrát ostře, skoro jako by čekala, že se omluvím za to, že jsem si dovolila číst vlastní účtenku.
„Máte to strhnuté,“ řekla.
Podívala jsem se, cedulka byla odlepená jen v jednom rohu. „Ale visačka tam je.“
„To už je poškozené,“ pokrčila rameny. „My tady nemůžeme brát poškozené věci. To snad chápete.“
A tady se ve mně začal probouzet první opravdový nesouhlas. Tričko jsem měla doma doslova den. Neposunuté, neprané, nezkoumané, jen opravdu malé. Visačka se nejspíš přilepila k sáčku. Nic jsem netrhala.
„Já jsem to nepoškodila,“ řekla jsem pevněji. „Vážně chci jen větší velikost.“
Zamračila se ještě víc.
„Víte co,“ řekla pomalu, úsečně, jako by mi vykládala pravidla pro vstup do tajného klubu, „když já vyhodnotím, že je zboží poškozené, tak je poškozené. A tohle si tady nechávat nebudeme. O výměně se v tomhle případě nedá vůbec mluvit.“
A pak to přišlo.
To malé, sotva slyšitelné, ale přesto jako úder:
„Furt si myslíte, že si můžete dovolit všechno.“
Na vteřinu se ve mně zastavil dech.
Nevěděla jsem, jestli tím myslela mě osobně. Nebo zákazníky obecně. Nebo… vlastně ani nevím.
Rozhodla jsem se nenapadnout její slova. Chtěla jsem zůstat civilizovaná.
„Takže to nejde?“ ujistila jsem se.
„Ne,“ odpověděla. „A pokud se vám to nelíbí, můžete si stěžovat u kolegyně na informacích. Ale dopadne to stejně.“
Otočila se ke skeneru a položila tričko stranou tak, jako by to byla věc určená k vyhazovu, ne hezký nový kus oblečení.
A tohle byl moment, kdy jsem si uvědomila, že nejde ani o tričko, ani o poškozenou visačku, ani o systém.
Problém byl úplně jinde.
V jejích očích byla únava, vyhoření, frustrace. Ale také něco víc neochota. Ne chuť pomoct. A hlavně nulová snaha řešit situaci férově.
Prostě jsem se ocitla ve špatný čas před špatným člověkem.
Vzala jsem si tričko zpět. A místo toho, abych odešla s náhradní velikostí… jsem odešla s hlavou plnou zvláštního, nepříjemného ticha.
„Nashledanou,“ řekla jsem.
Pokladní nic. Ani pozdrav, ani gesto, ani náznak.
Když se za mnou dveře obchodu zavřely, venku už se stmívalo. Měla jsem pocit, jako by celá ta scéna navzdory maličkosti ztěžkla atmosféru dne.
A závěr?
Nekončí dobře. Vůbec.
Ještě tentýž večer jsem si zkusila najít, jestli můžu tričko vrátit jinde. Nešlo to, tenhle obchod měl interní systém napojený na konkrétní pobočky. A zítra? Zítra to tam bude sedět stejná pokladní.
Tričko mi zůstalo. Ale pocit bezmoci taky.
A především vědomí, že někdy můžete být sebevlídnější, sebeochotnější, sebevíc připravení a přesto narazíte na člověka, se kterým prostě nejde hnout.
A ten den pak končí… přesně takhle. Špatně.
