Článek
Do obchodu jsem vešla jen na skok. Věděla jsem přesně, co potřebuji, houbičky na nádobí, granule pro kočku a možná nějaký čisticí sprej, protože jsem se rozhodla, že dneska budu dospělá a uklidím. Bylo odpoledne a v obchodě vládla ta typická směsice pachu pečiva, dezinfekce a něčeho neidentifikovatelného, co se drží mezi regály u mrazáků.
Hned u vchodu mě ale odradil známý zvuk, chaos. Někdo tam něco sypal, někdo jiný něco hledal, několik zákazníků se mačkalo u samoobslužných pokladen, které soustavně pípaly chybou. Nechápala jsem, jak je možné, že pokaždé, když sem přijdu, to vypadá, jako kdyby se tam odehrávala tichá logistická katastrofa.
A pak jsem to zaslechla.
„Já jsem ti říkala, že to má jít na druhou stranu!“
„A já jsem ti říkal, že mi to šéf dával sem! Proč by to nosil tam, když to má být tady?“
Dva zaměstnanci stáli uprostřed oddělení s čistícími prostředky, přesně tam, kam jsem mířila, a hádali se nad otevřenou krabicí, jako by šlo o život. Jeden z nich byl vysoký, kostnatý kluk s nervózním úšklebkem, druhá byla žena kolem třiceti, která evidentně neměla problém dát najevo, co si myslí.
Zastavila jsem se kus od nich, protože jsem nechtěla procházet mezi dvěma válčícími armádami. Navíc… dobře, přiznávám to. Bylo to hrozně zajímavé.
„Marku,“ řekla žena tónem, který by dokázal zastavit i rychlík, „jestli ještě jednou přestavíš regály podle sebe, tak…“
„Podle sebe?“ skočil jí do řeči kluk. „Já jsem to dělal podle šéfa! On mi to řekl naprosto jasně!“
„On ti řekl jasně…?“ zopakovala žena a založila si ruce. „Jako tehdy, když ti řekl, ať doplníš mléko a tys jím vyskládal regál s toaletním papírem?!“
Kluk nasadil výraz člověka, který se snaží zapamatovat instrukce, které nikdy neexistovaly.
„To byla… organizační změna.“
„To byla katastrofa,“ opravila ho žena.
Kolem nich prošla jedna paní s košíkem a pronesla jen: „Promiňte, můžu projít, nebo to mám obejít přes nápoje?“
Kluk ustoupil, žena taky, a paní prošla s pohledem člověka, který si u večerní kávy bude mít co vyprávět.
Stála jsem tam a sledovala je, jak pokračují v hádce. Nebylo to zlé nebo nepřátelské, bylo to… lidské. A čím déle jsem je poslouchala, tím víc mi docházelo, že tohle není jen o jedné krabici.
„Poslyš,“ řekla žena trochu klidněji, „kdybych věděla, co máme dělat, tak ti to řeknu. Ale šéf každému řekne něco úplně jiného! Včera mi tvrdil, že máme přesunout kosmetiku k pokladnám. Dneska mi řekl, že to byl ‚pracovní nápad‘ a že jsem to neměla brát vážně.“
„On mi včera řekl,“ přidal se kluk, „že když si nejsem jistý, mám použít selský rozum.“
Žena vyprskla smíchy. „A tys… to udělal?“
Kluk se zarazil. „No… jo.“
„Marek,“ řekla žena se smíchem, který už byl téměř lítostivý, „tohle je obchod, tady selský rozum nefunguje.“
A v tu chvíli mi to došlo. Celý ten chaos, ta věčná dezorganizace, ty přestavěné regály a popisky cen, které někdy neseděly, nebyly náhoda. Byly systém. Nebo spíš nesystém. A tihle dva? Ti jen přežívali uprostřed divokého zápasu, kde každý den vypadal jinak.
Kluk si sedl na obrácenou krabici a svěsil ramena. „Já už fakt nevím, co mám dělat.“
Žena se k němu přidala a sedla si taky. Působilo to, jako by náhle zmizela role „pohoršené kolegyně“ a objevila se role „spolubojovnice“.
„Hele,“ řekla tišeji, „všichni jsme v tomhle obchodě ztracení. Jediný, kdo ví, co se děje, je šéf. A i on to ví jen v úterý mezi devátou a desátou.“
Kluk se konečně zasmál. „Takže… moje chyba to není?“
„Jasně že ne,“ mávla rukou. „Celý tenhle podnik drží pohromadě jen díky tomu, že nikdo nemá čas se nervovat.“
V tu chvíli jsem se rozhodla, že si vezmu první čisticí sprej, který uvidím, a půjdu pryč, než si mě někdo všimne. Ale než jsem stačila udělat krok, žena se otočila ke mně:
„Promiňte, nezdržujeme vás? Jen si tu řešíme… pracovní věci.“
„Ne, ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Naopak… aspoň chápu, proč je tu vždycky takový zmatek.“
Oba se zasmáli. Takovým tím unaveným, ale upřímným způsobem.
„Jestli chcete vědět tajemství,“ šeptla žena a naklonila se ke mně, „ten chaos není chyba. To je naše provozní realita.“
A Marek dodal: „A realita, která nás občas úplně semele.“
Vzala jsem si sprej, popřála jim hezký den a odešla k pokladnám. Ale přiznám se, ten obchod jsem vnímala jinak. Už jsem neviděla jen zmatený personál nebo rozházené regály. Viděla jsem dva lidi, kteří dělají, co mohou, uprostřed pracovního světa, který si jede podle vlastních absurdních pravidel.
A pochopila jsem, že někdy chaos není nedbalost.
Někdy je to prostě jediný způsob, jak se věci ještě drží pohromadě.
