Článek
Paříž. Město lásky, světel a snů. Pro mnohé klišé, pro mě vždycky magnet, který sliboval něco víc než jen památky a croissanty. Vždycky jsem toužila zažít v Paříži něco, co by mi změnilo život. Něco, co bych si pamatovala navždy. A letos se mi to splnilo. Až na to, že to dopadlo trochu jinak, než jsem si představovala. Domů jsem se totiž nevrátila jen s Eiffelovkou na fotkách, ale s tajemstvím. Tajemstvím, které mi teď leží v hlavě a občas mi nedá spát.
Všechno to začalo jako obyčejná dovolená s kamarádkou. Plánovaly jsme ji měsíce dopředu, studovaly průvodce, hledaly nejlepší kavárny. Užily jsme si každý den. Procházely jsme se uličkami Montmartru, obdivovaly umění v Louvru, pily víno na břehu Seiny. Bylo to idylické. Až do jednoho večera.
Seděly jsme v malé, útulné restauraci nedaleko Notre Dame. Venku už se stmívalo a světla Paříže začínala pomalu ožívat. Bylo to jedno z těch míst, kde se cítíte okamžitě doma, i když jste tisíce kilometrů od domova. Obsluha byla příjemná, jídlo vynikající a atmosféra… jednoduše kouzelná. Povídaly jsme si, smály se a užívaly si poslední večer před odletem.
Vtom se otevřely dveře a do restaurace vstoupil ON. Ne, nebyl to žádný filmový hrdina ani model z časopisu. Byl to prostě obyčejný muž. Ale něco na něm bylo. Měl v očích takovou zvláštní jiskru, úsměv, který dokázal rozzářit celou místnost, a charisma, které se nedalo ignorovat. Byl to typ muže, který by vás donutil se otočit na ulici, jen abyste si ho ještě jednou prohlédli.
Moje pozornost se okamžitě přitáhla k němu, i když jsem se snažila poslouchat kamarádku, která nadšeně vyprávěla o galerii. Cítila jsem, jak se mi zrychluje tep, a jen tak periferně jsem vnímala, jak se usmívá. Sedl si k protějšímu stolu a začal listovat jídelním lístkem. Kamarádka si ničeho nevšimla, byla ponořená do svého vyprávění o tom, jak se jí líbil jeden obraz v Louvru.
Celý večer jsem ho tajně pozorovala. Mluvil s číšníkem, občas se zasmál. Měl takový ten hluboký, příjemný hlas. Snažila jsem se soustředit na rozhovor s kamarádkou, ale moje mysl se neustále vracela k němu. A pak, jako by to cítil, jsem zvedla oči a naše pohledy se střetly. Usmál se. Byl to úsměv, který mi řekl, že si mě všiml.
V tu chvíli jsem se rozhodla. Nemohla jsem ho nechat odejít. Musela jsem se s ním promluvit. Cítila jsem, že tohle je ta chvíle, na kterou jsem čekala. Najednou se ale zvedl od stolu. Panika! Začal se loučit s číšníkem. Moje srdce se rozbušilo jako splašené.
„Promiňte,“ vypravila jsem ze sebe, když procházel kolem našeho stolu. Zastavil se a otočil se ke mně. Usmál se. „Ano?“ zeptal se. Jeho hlas byl ještě příjemnější, než jsem si představovala.
„Uhm… Promiňte, že vás ruším,“ začala jsem, ale najednou jsem nevěděla, co říct. Co mu mám říct? Že se mi líbí? Že ho chci poznat? Vždyť je to tak hloupé! Kamarádka na mě užasle zírala.
„Jste z České republiky, že?“ zeptal se najednou, s lehkým přízvukem. Byla jsem v šoku. „Ano, jsem,“ vykoktala jsem. „Jak to víte?“
„Mám u vás přátele. A taky… slyšel jsem vaši řeč.“ Usmál se. „Jsem Julien.“ Natáhl ke mně ruku. „A vy?“
„Anna,“ řekla jsem a podala mu ruku. Jeho dotek byl jemný, ale pevný. Cítila jsem, jak mi po těle přeběhl mráz.
A tak to začalo. Povídali jsme si asi dvacet minut, přímo uprostřed restaurace. O Paříži, o cestování, o životě. Zjistila jsem, že je to umělec, že miluje Paříž a že má neuvěřitelný smysl pro humor. Cítila jsem se s ním tak přirozeně, jako bychom se znali léta. Kamarádka mezitím jen seděla a mlčky nás poslouchala, občas se pousmála.
Když už bylo opravdu pozdě a restaurace se pomalu vyprazdňovala, Julien se podíval na hodinky. „Musím už jít,“ řekl s lítostí v hlase. Cítila jsem zklamání. Tohle nemohlo takhle skončit.
„Mohla bych… mohla bych vám dát své číslo?“ zeptala jsem se odvážně. Julien se usmál. „To byste mohla. Ale já bych raději…“ Odmlčel se a podíval se mi do očí. „Raději bych vás pozval na kávu zítra ráno. Před odletem.“
Souhlasila jsem. Rozloučili jsme se a já se vrátila ke stolu s pocitem, jako bych se vznášela. Kamarádka na mě jen udiveně zírala. „Co to sakra bylo?“ zeptala se. „Co se to právě stalo?“
Ráno jsem se vzbudila s motýly v břiše. Věděla jsem, že je to šílené, ale nemohla jsem si pomoct. Sešla jsem dolů do hotelové haly, kde už na mě čekal Julien. Vypadal ještě lépe než včera. Vydali jsme se do malé kavárny za rohem. Pili jsme kávu, jedli croissanty a povídali si, jako by se zastavil čas. Zjistila jsem, že je ještě úžasnější, než jsem si myslela. Byl inteligentní, vtipný a citlivý.
Když přišel čas se rozloučit, objal mě. Jeho objetí bylo hřejivé a pevné. „Doufám, že se ještě někdy uvidíme, Anno,“ zašeptal mi do vlasů. „Také doufám, Juliane,“ odpověděla jsem a cítila, jak se mi do očí hrnou slzy. Věděla jsem, že tohle není jen tak obyčejné loučení. Tohle bylo loučení s něčím, co se sotva zrodilo, ale už teď mi převrátilo život naruby.
A tady začíná mé tajemství. Neřekla jsem mu, že jsem zadaná. Neřekla jsem mu, že na mě doma čeká přítel. V té pařížské bublině, v té chvíli, kdy jsem se cítila tak svobodná a plná naděje, jsem na to úplně zapomněla. Nebo jsem to potlačila. Teď nevím. Ale teď se to ke mně vrací jako bumerang.
Vrátila jsem se domů s pocitem, jako bych měla dva životy. Jeden ten, který žiji teď, s přítelem, s prací, s každodenními starostmi. A druhý, ten tajný, který jsem prožila s Julienem v Paříži. Každý den mi přijde od Juliena zpráva. Ptá se, jak se mám, co dělám. Píše mi o Paříži, o umění, o svých snech. A já mu odpovídám. Povídáme si hodiny. A já mu pořád neřekla pravdu.
Je to složité. Nechci nikomu ublížit. Ale zároveň si nedokážu představit, že bych s Julienem přestala mluvit. Je to takové zvláštní spojení, které jsem nezažila dlouho. Je to jako sen, který nechcete, aby skončil. Ale vím, že to nemůže trvat věčně. Tajemství vždycky vypluje na povrch.
A tak sedím doma, dívám se z okna a přemýšlím o Paříži. O světlech, o Seině, o Juliene. A o tajemství, které si nosím v srdci. Nevím, co bude dál. Ale jedno vím jistě. Tahle cesta do Paříže mi změnila život. A teď musím zjistit, jak se s tím vypořádat. A hlavně, co s tím tajemstvím.
