Článek
Byl to úplně obyčejný čtvrteční den. Takový, kdy se člověk probudí unavenější, než když šel spát, a kulhá od jednoho úkolu ke druhému s pocitem, že mu někdo vyměnil mozek za mokrou houbičku. Jana dorazila do práce o dvacet minut později, než měla. Nikdo si toho nevšiml. V jejich kanceláři se chaos maskoval jako flexibilita.
Když otevřela svůj pracovní stůl, hledala jen obyčejný poznámkový blok. Nic zvláštního, nic dramatického. Jenže místo toho uviděla bílou obálku. Bez jména. Bez razítka. Bez čehokoli. A přesto ji okamžitě poznala.
Byla to obálka z balíčku, který si koupila minulý měsíc. Věděla to, protože jeden roh měl maličkou vadu, takový zářez, který se objevil při výrobě. „Super, mám v práci svůj vlastní papírový inventář, který žije vlastním životem,“ zamumlala si pro sebe.
Když obálku otevřela, našla uvnitř dopis. A vteřinu poté jí přeběhl po zádech chlad.
Ten dopis byl napsaný jejím vlastním rukopisem.
A dole…
Datum: 27. listopadu. Byl 14. říjen.
Jana zamrkala. Přesně dvakrát. Byla to její stará reakce, když se snažila sama sebe přesvědčit, že má halucinace. „To je blbost,“ zašeptala, přestože v kanceláři byla sama.
Rozložila papír. Uvnitř bylo jen pár řádků.
Jano,
neboj se. Nepanikař. Neptej se, jak je to možné. Ptej se, co s tím uděláš.
Už brzy se něco stane. Něco, co ti připomene, že jeden špatný krok může změnit rok tvého života. Tentokrát neudělej stejnou chybu. Až přijde ten den a přijde brzy, nedívej se doprava. A nechoď s ním ven.
Víš dobře, o kom mluvím.
J.
Jana ztuhla.
To byla přesně ta dramatičnost, jakou by napsala ona… kdyby byla opilá, naštvaná a přesvědčená, že život je scénář k thrilleru. Ale střízlivá ona by to neudělala nikdy.
„Dobrá. Někdo mě fakt trollí,“ řekla nahlas, aby přehlušila nepříjemné ticho.
Jenže ta slova, obraty, to drobné zakroužkování u písmene J, to všechno bylo příliš autentické. A co bylo horší, věta „Víš dobře, o kom mluvím“ přesně rezonovala v jejím žaludku.
Protože věděla.
Ještě ten den přišel do kanceláře nováček David. Pohledný, sebevědomý, přesně ten typ člověka, který okouzlí všechny během dvou minut, a zároveň typ, kterému se Jana instinktivně vyhýbala už při pohledu na fotku z firemního intranetu.
Ale když vstoupil, usmál se na ni, jako by ji už znal. Jana cítila, jak se jí třese žaludek. Možná káva. Možná právě on.
A možná dopis, který měla pořád schovaný v kabelce a který teď pulzoval jako živá věc.
„Ty jsi Jana, že?“ natáhl k ní ruku.
„Jo,“ odpověděla o něco ostřeji, než chtěla.
„Těší mě. Do budoucna spolu budeme asi hodně komunikovat,“ usmál se.
Slovo „do budoucna“ zaznělo příliš nahlas.
Jana se snažila soustředit na práci, ale pořád si přehrávala větu z dopisu:
Nechodí s ním ven.
Víš dobře, o kom mluvím.
Ale možná to byla jen náhoda. Bizarní hra. Podvrh. Třeba to napsala v minulosti a zapomněla, kdo ví. Přece jen, stres občas dělá věci.
Jenže další den dostala od Davida e-mail.
„Chtěl bych probrat jednu věc osobně. Máš čas dnes večer? Zvu tě na kafe. :)“
Doprava. Jeho stůl byl od ní doprava. A dopis říkal „nedívej se doprava“.
Jana zavřela notebook, jako by ho právě přistihla při zradě.
Tohle už nebylo příjemné. Tohle už nebyla náhoda.
Celý den se David tvářil přátelsky. Byl milý. Ochotný. A přesto… pokaždé, když se jeho kroků ozvalo víc, než bylo obvyklé, Jana sebou trhla.
Během oběda se rozhodla. Musí zjistit pravdu.
Takže když se večer balila, sedla si, vytáhla dopis a znovu si ho přečetla. Každé slovo působilo jako z jiného světa, a přesto dokonale zapadalo do toho, co se dělo kolem ní.
Pak se ozvalo: „Jano?“ Srdce jí vyletělo až do krku. David stál u dveří.
„Jen jsem se chtěl zeptat… půjdeme?“ „Kam?“ zeptala se. „Na to kafe, ne? Přece jsme se domluvili.“
Nedomluvili.
Poslal e-mail, ona neodpověděla.
„Promiň,“ řekla tiše. „Já dneska nemůžu.“ „Ale no tak,“ usmál se. „Jenom na půl hodiny.“
Díval se přímo do očí. Moc dlouho. Moc intenzivně.
Měla nutkání se podívat doprava k jeho stolu. Nenápadně. Jen o vteřinu. Ale její ruka sevřela dopis tak silně, až papír zašustil.
„Nedívej se doprava.“ Takže ne. Nepodívala se.
„Omlouvám se,“ řekla pevněji. „Ne dnes.“
David ještě chvíli stál. Jeho úsměv už nepůsobil tak upřímně. Pak řekl: „Dobrá. Ale věci se dějí rychle. Uvidíme se.“
A odešel.
Jana seděla v kanceláři sama. V tichu. Jen zvuk klimatizace a tikot hodin.
Podívala se na dopis znovu a všimla si něčeho, co předtím neviděla.
Na zadní straně rohu byla připsaná poznámka, jemná, skoro neviditelná:
„Nepůjde jen o kafe.“ Jana věděla, že vůbec netuší, co to znamená.
Ale věděla jedno:
Pro jednou udělala přesně to, co měla.
A co přijde 27. listopadu to teprve zjistí.
