Článek
Kancelářské prostředí bývá nudné. Sezení u počítače, tabulky, schůzky a kafe, které chutná pokaždé stejně. Proto není divu, že si lidé práci občas zpestří – někdo prohlíží internet, jiný řeší objednávky z e-shopu. Všechno se ale dá přežít, dokud to nezjistí vedení.
Stalo se to v pondělí, kdy IT oddělení dostalo pokyn prověřit podezřelý účet. Šéf prý zaslechl, že jeden zaměstnanec, říkejme mu Radek, posílá z firemní adresy „ne zrovna pracovní“ e-maily. Nikdo nevěděl přesně, co v nich je, jen se říkalo, že toho není málo. Radek byl známý vtipálek, ale také trochu chaotik. V kanceláři se šeptalo, že kdyby měl vlastní pořadač, byl by plný zapomenutých účtenek a nesmyslů.
Když IT otevřelo jeho schránku, čekalo je překvapení. Nešlo o pár neškodných vzkazů, ale o skutečný archiv jeho života. První složka obsahovala recepty. Doslova desítky e-mailů s předměty jako „Nejlepší štrůdl ever!!!“ nebo „Jak na guláš pro patnáct lidí“. Kolegové nechápali, proč to posílal sám sobě na pracovní e-mail. Radek prý říkal, že je to bezpečnější než zápisník – počítač prý neztratí.
Další složka byla zajímavější. Tam byly stovky přeposlaných vtipů, obrázků a krátkých videí. Vedení našlo dokonce i deset let starý powerpoint s tancujícími tučňáky. V tu chvíli už se půlka kanceláře smála – místo pracovního nástroje měl Radek z e-mailu zábavní server.
Ale opravdové pozdvižení nastalo u složky „Osobní“. Tam se našly zprávy, které vysvětlily, proč se o Radkových e-mailech mluvilo po chodbách. Byly tam totiž celé série dopisů s jeho kolegyní z účtárny. Nebyly sprosté, ale upřímné až na dřeň. Psali si o tom, jak jim vadí šéfovy nekonečné porady, jak se jim zdá, že některé projekty jsou „blbost století“, a hlavně – že se potají scházejí na obědech.
Vedení sedělo nad tím materiálem a nevědělo, jestli se má smát, nebo naštvat. Bylo jasné, že Radek porušil pravidla – pracovní e-mail není deník ani chat. Jenže některé pasáže byly tak trefné, že by je šlo rovnou otisknout do firemního newsletteru. „Kdybychom mohli dostat příplatek za přežité porady, už bychom měli na vlastní dovolenou,“ psal například Radek.
Když se to rozkřiklo, celá firma žila jen tím. Na obědě se neprobíralo nic jiného než otázka, co s Radkem bude. Někdo říkal, že ho určitě vyhodí, jiný tvrdil, že dostane jen důtku. Nejvíc se řešila jeho „korespondence s účtárnou“. Některé kolegyně si klepaly na čelo a říkaly: „No jo, on vždycky vypadal, že má slabost pro holky v brýlích.“
Šéf si Radka pozval do kanceláře. Atmosféra byla napjatá. Radek prý přišel s klidem, dokonce se usmíval. Když mu položili před oči vytištěné e-maily, jen pokrčil rameny a řekl: „Aspoň vidíte, že píšu bez chyb.“ To šéfa zaskočilo.
Nakonec se rozhodlo, že Radek nedostane padáka, ale důtku a školení o používání pracovních e-mailů. Kolegové mu pak nosili štrůdly podle jeho vlastních receptů a dělali si srandu, že by mohl vydat kuchařku s názvem „Vařím v pracovní době“.
Příběh ale zdaleka neskončil. Zprávy o tom, co se našlo, se donesly i mimo firmu. Ve městě se o tom začalo mluvit, jako by šlo o detektivní zápletku. V hospodě chlapi řešili, jestli je horší posílat si vtipy, nebo psát o poradách. V obchodě se šuškalo, kdo je ta tajemná kolegyně z účtárny. A Radek? Ten si dál chodil do práce, tentokrát už s osobním mobilem v ruce a pevným rozhodnutím: pracovní e-mail bude opravdu jen pracovní.
Nakonec se ukázalo, že celá aféra byla spíš úsměvná než dramatická. Nikdo nepřišel o práci, firma dostala neplánovanou lekci z kyberbezpečnosti a Radek se stal neoficiální legendou. Když se o pár měsíců později chystal firemní večírek, všichni žertovali: „Radku, hlavně to pak nepiš do mailu.“
