Článek
Dovolená s tchánem není nikdy úplně odpočinek. Je to spíš takový survival kurz – jen místo lesa a ohně máte lehátka, slunce a někdy až příliš kuráže. Už první den nám bylo jasné, že tahle cesta nebude jen o koupání. Tchán, věčný dobrodruh a člověk, který má na všechno názor, se totiž rozhodl, že my ostatní jsme příliš pasivní a že je třeba dát tomu „říz“.
Začalo to nevinně. Po příjezdu na ostrov vytáhl mapu – ano, papírovou mapu, kterou si koupil ještě na letišti. My všichni koukáme do mobilů, ale tchán prstem krouží po zátoce a tvrdí, že „tady někde“ je nejlepší taverna. Místní prý tam chodí každý večer a jídlo je tam levné. Nechali jsme se ukecat. Jenže když jsme tam po dvoukilometrové pěší túře dorazili, ukázalo se, že ta slavná taverna zavřela někdy před covidem. Stáli jsme tam, hladoví a zpocení, a tchán s naprostou vážností prohlásil: „Aspoň jsme se prošli.“
Další trapas přišel hned druhý večer. Tchán usoudil, že je třeba splynout s místní kulturou. „Řekové pijí ouzo, tak ho budeme pít taky,“ rozhodl a objednal pro všechny u stolu. Když nám číšník přinesl malé skleničky, tchán si je spletl s panáky a vyzval k přípitku. Na ex. Nikdo z nás si netroufl odporovat. Jenže ouzo není česká slivovice – po třetím kole jsme se smáli na celé náměstí, a po pátém jsme si mysleli, že umíme řecky. Dojem, který jsme udělali, by se dal popsat jedním slovem: ostuda. Číšník se sice smál s námi, ale druhý den jsme se raději vyhýbali celé té ulici.
Když už jsme si říkali, že horší to být nemůže, přišla tchánova životní idea. „Každý ostrov má tajné místo, kde je nejhezčí západ slunce,“ oznámil nám po snídani, a než jsme stačili namítnout, že nám stačí pláž před hotelem, už stál u půjčovny skútrů. Nikdo z nás na skútru pořádně nejezdil, ale tchán měl jasno: „To je jako kolo, jen bez šlapání.“
Výsledek? Já nervózní, manželka křečovitě svírající madlo a tchán vepředu, nadšeně troubící na všechny kolem. Cesta k „tajné vyhlídce“ vedla klikatou horskou silnicí, kde se potkáte spíš s kozou než s autem. Tchán samozřejmě přidal plyn a málem nás smetl z cesty náklaďák s melouny. Když jsme konečně dorazili na vrchol, bylo jasné, že západ slunce neuvidíme – přijeli jsme moc brzy a čekaly nás tři hodiny v parnu bez vody.
A pak přišla ta největší ostuda. Tchán se rozhodl, že si zkrátí čekání koupáním. Jenže zapomněl, že pod vyhlídkou je strmý sráz a moře dobrých dvacet metrů pod námi. Místní starousedlíci na lavičkách sledovali, jak se český turista v sandálech snaží šplhat po kamenech. V jednu chvíli uklouzl a jen tak tak se chytil větve. Celá pláž se smíchem sledovala, jak ho musíme tahat zpátky nahoru. Já, propocený, tchán rudý jako rak a manželka bílá strachy. Nakonec jsme ho dostali zpět, ale pohledy kolemjdoucích mluvily jasně: komediální vložka večera je vyčerpaná.
Když jsme se konečně dočkali západu slunce, nikdo už neměl náladu. Já měl roztržené kraťasy, tchán odřené koleno a manželka pevně rozhodnuté, že příště jede k moři jedině bez svého otce. Slunce sice zapadalo nádherně, ale my jsme ho sledovali mlčky – unavení, vysílení a s pocitem, že krásný moment proměnil tchánův nápad ve frašku.
Cestou zpět na skútrech už nikdo nemluvil. Jen tchán si pro sebe pobrukoval, že „tohle se jednou bude vyprávět jako zážitek“. A měl vlastně pravdu. Vyprávíme to doteď – jen pokaždé se smějeme trochu víc a připomínáme si, že dovolená bez malé ostudy by vlastně nebyla dovolená.
