Článek
Chodím do sekáče pravidelně. Není to z nutnosti, spíš mě baví lovit mezi věcmi s příběhem a občas najít něco opravdu výjimečného. Minulý týden jsem však zažila něco, co mě donutilo přemýšlet o tom, jak podivný je ten náš konzumní svět.
Pršelo a já jsem se schovala do svého oblíbeného second handu na kraji města. Malý, útulný obchůdek, který dost možná znáte i vy, pokud bydlíte poblíž. Nevede ho žádný řetězec, jen starší paní, která své zboží pečlivě třídí a ví o každém kousku, který jí projde rukama.
Procházela jsem pomalu mezi věšáky a prohlížela si košile a sukně, když jsem v koutě zahlédla tmavě modrou bundu. Vypadala nenápadně, ale něco mě k ní přitáhlo. Sundala jsem ji z věšáku a hned jsem poznala kvalitu – teplá, pevná látka, pečlivě zpracované švy a značka, kterou jsem neznala, ale působila solidně.
„To je vintage kousek,“ řekla paní prodavačka, která si všimla mého zájmu. „Přinesla ji sem jedna stará paní, má to být z osmdesátých let.“
Podívala jsem se na cenovku – 450 korun. Naprosto přiměřená cena za bundu, kterou bych mohla nosit několik let. Přehodila jsem si ji přes rameno a pokračovala v prohlížení obchodu.
O pár minut později jsem si všimla ženy kolem čtyřicítky, která přišla dovnitř. Nervózně těkala očima po obchodě, až se její pohled zastavil na bundě, kterou jsem držela. Přistoupila ke mně a bez pozdravu řekla: „Tu bundu, můžu se podívat?“
Trochu zaražená jejím tónem jsem jí bundu podala. Prohlédla si ji z obou stran, zkontrolovala štítek a pak se na mě podívala s intenzitou, která mě zaskočila.
„Kupujete ji?“ zeptala se přímo.
„Ano, myslím, že si ji vezmu,“ odpověděla jsem.
A pak následovalo něco, co jsem v sekáči ještě nezažila.
„Dám vám za ni tisícovku. Hned teď,“ řekla a vytáhla peněženku.
Nechápavě jsem na ni zírala. „Ale stojí čtyři sta padesát.“
„Vím, co stojí. Nabízím vám víc. Patnáct set,“ zvýšila nabídku a nervózně se rozhlédla kolem, jako by se bála, že jí někdo bundu vyfouknul přímo před nosem.
V hlavě se mi rozezněl alarm. Co je na té bundě tak zvláštního? Je to nějaká vzácná značka, o které nevím? Měla jsem v ruce poklad a nepoznala ho?
„Promiňte, ale proč vám tak záleží na téhle konkrétní bundě?“ zeptala jsem se opatrně.
Žena se na chvíli zarazila. Pak si povzdechla a poprvé se usmála. „Moje matka měla úplně stejnou. Nosila ji, když jsem byla malá, a pak ji nějakým nedopatřením dala pryč. Deset let jsem hledala podobnou. Tohle je přesný model i barva.“
Její oči se zaleskly. „Vždycky jsem v té bundě cítila její obejmutí, i když byla v práci,“ dodala tiše.
Podívala jsem se na bundu ve svých rukou. Pro mě to byl jen pěkný kousek oblečení. Pro ni to byl kus historie, vzpomínka na matku, emocionální pouto.
„Vezměte si ji,“ řekla jsem a podala jí bundu. „Za původní cenu.“
Zavrtěla hlavou a vtiskla mi do ruky dvě tisícikoruny. „Ne, stojí to za to. Každá vzpomínka má svou cenu.“
Když odcházela z obchodu, všimla jsem si jejího výrazu. Tiskla si bundu k tělu, jako by objímala někoho blízkého po dlouhém odloučení.
Ta příhoda mi připomněla, že věci kolem nás nejsou jen předměty. Jsou to mosty do našich vzpomínek, nosiči příběhů, které bychom jinak možná zapomněli.
Od té doby se v sekáčích dívám na oblečení jinak. Co asi prožil ten svetr, než skončil tady? Kdo nosil ty šaty a kam v nich chodil? Kolik příběhů visí na těchto věšácích?
A vy, máte také nějaký předmět, který pro vás znamená víc než jeho skutečnou hodnotu? Něco, co byste koupili za trojnásobek, jen proto, že ve vás vyvolává vzpomínky?
