Článek
Včera. To slovo mi v hlavě zní jako taková ta nepříjemná pachuť po něčem hořkém. Včera se mi totiž sesypal svět. Včera mi s ledovým klidem oznámili, že už mě nepotřebují. Prostě mě vyhodili z práce. Z místa, kde jsem nechala tolik energie, tolik snahy, tolik svého času. Z místa, které jsem si hloupě malovala jako takovou svou jistotu, kde mi na něčem záleží a kde jsem si myslela, že i jim na mně trochu záleží. A najednou nic. Jako by všechny ty roky, všechna ta snaha, byly úplně k ničemu.
Pamatuji si ten divný pocit v žaludku, takovou prázdnotu, jako by mi někdo vzal něco, na čem mi hodně záleželo. A pak ten hrozný vztek. Jak mi to mohli udělat? Po všem tom, co jsem pro ně udělala? Celou noc jsem se převalovala a nemohla usnout. V hlavě mi vířily černé myšlenky. Proč já? Co budu dělat dál? Jak to řeknu doma? Ten strach mě svíral a nedovolil mi ani pořádně dýchat. Cítila jsem se tak strašně sama, tak bezmocná, jako bych spadla do hluboké studny a nikdo neslyšel mé zoufalé volání o pomoc.
A pak přišlo to protivné ráno. Nový den, ale pro mě jen další pokračování té noční můry. S těžkým srdcem jsem se donutila vstát. Uvařila jsem si kafe, ten hořký nápoj mi na chvíli pomohl otupit tu bolest. Seděla jsem u stolu a tupě zírala z okna. Všichni ti lidé venku někam spěchali, měli své starosti. Jen já jsem tam seděla jako ztracený pes. Pak zazvonil zvonek. Neochotně jsem šla otevřít. Stál tam pošťák s bílou obálkou. Vzala jsem si ji mechanicky, aniž bych se podívala, od koho je. Zavřela jsem dveře a položila ji na stůl. Chvíli jsem na ni jen tak zírala. Obyčejná bílá obálka. Ale uvnitř se skrývalo něco, co mě znovu bodlo u srdce.
Byl to dotazník. Dotazník spokojenosti zaměstnanců. Odesílatel? Moje včerejší, už bývalá, práce. Tenhle ironický vtip osudu mě praštil do obličeje. Musela jsem se hořce zasmát. Oni se mě vážně ptají, jak jsem u nich byla spokojená? Den poté, co mě bez mrknutí oka vykopli? Den poté, co mi zničili všechny plány? V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Ten první vztek se proměnil v něco jiného. V pocit naprosté absurdity, v hořkou ironii, v pocit, že si ze mě život krutě vystřelil. Jak mám asi vyplnit tenhle papír? Mám jim napsat, jak jsem byla nadšená, že jsem se po tolika letech stala pro ně naprosto zbytečnou? Mám jim popsat tu radost, když mi oznámili, že už pro ně nemám žádnou cenu? Mám jim vylíčit tu euforii, když mi došlo, že veškerá moje snaha byla k ničemu? Ten dotazník leží přede mnou jako výsměch. Jako krutá připomínka toho, jak se s lidmi zachází. Jako důkaz naprosté bezohlednosti. Chytám se za hlavu a nemůžu tomu uvěřit. Je tohle nějaký špatný sen? Nebo žiju v nějakém divném filmu? Možná bych ten dotazník měla vzít a roztrhat ho na malé kousíčky. Možná bych ho měla spálit. Možná bych jim ho měla poslat zpátky s jedním slovem: „Ne!“ Ale nemám na to sílu. Jsem vyčerpaná. Chci to nechat být.
Ale pak mi to došlo. Možná by si konečně měli uvědomit, jaké dopady mají jejich rozhodnutí na obyčejné lidi. Možná by se měli zamyslet nad tím, že za těmi čísly jsou lidské osudy, emoce, sny. A já bych se měla soustředit na to, co bude dál. Měla bych sebrat všechny síly a začít hledat novou práci. Měla bych být s lidmi, kteří mě mají rádi a věří mi. Měla bych si pamatovat, že nejsem jenom moje práce. Mám svou hodnotu i bez ní.
Ten dotazník tam pořád leží. Tichá výčitka. Připomínka toho, jak to někdy chodí. Ale já si nemyslím, že to tímhle končí. Možná je to začátek něčeho nového. Něčeho, co mě posílí. Něčeho, co mi ukáže, co je důležité. Možná ten dotazník nakonec vyplním. Možná jim napíšu pravdu. Syrovou pravdu o tom, jak se cítím. Možná to nic nezmění, ale aspoň se ozvu.
Ale teď se musím nadechnout. Musím se postavit a jít dál. I když mě včera vyhodili a dnes mi přišel tenhle hloupý dotazník, zítra může být lepší den. A já se na něj musím připravit. Musím věřit, že někde existuje práce, kde si mě budou vážit.
A ten dotazník? Ten brzy skončí v koši. Tam, kam patří. Víš, ono je to takové zvláštní. Člověk tam nechá kus sebe, myslí si, že je součástí něčeho, a pak přijde tohle. Jako bys někomu věřila a on ti vrazil kudlu do zad. Bolí to. A ten dotazník je jako sůl do té rány. Ale co už. Život jde dál. Musím se z toho oklepat a jít dál. I když teď nevím kudy.
