Článek
Když jsem ráno spěchala z bytu, byla jsem přesvědčená, že to bude den jako každý jiný. Jen jsem popadla klíče, kabelku a s neskutečnou touhou běžela ke dveřím výtahu. Žádný vnitřní hlas, žádné varování, jen rytmus běžného dne. Ale hned po otevření dveří jsem zjistila, že ve výtahu stojí on.
Muž, kterého jsem vídala už měsíce. Vždycky na stejném místě, někdy před domem, jindy v obchodě, jednou dokonce v autobusu. Nikdy jsme si nic neřekli. Jen krátký, takřka neslyšný pozdrav nebo přikývnutí. Ani jsem pořádně nevěděla, jak se jmenuje, ale poznala bych ho mezi stovkou jiných. Měl v sobě něco pozoruhodného, ne výrazného, ale klidného. Takového, co se neztratí.
„Dobrý den,“ pozdravil jako první, což mě lehce vyvedlo z míry. Jeho hlas byl hlubší, než jsem čekala.
„Dobrý,“ usmála jsem se a vešla dovnitř. Dveře se zavřely a výtah se dal do pohybu. Jenže přesně mezi třetím a čtvrtým patrem se ozval nepříjemný zvuk a kabina se sotva postřehnutelně zhoupnula. Pak ticho. A absolutní klid.
Cítila jsem, jak se mi stáhne žaludek. Ne panikou, ale nepříjemným tušením, že tohle nebude rychlá záležitost.
„No… to nevypadá dobře,“ řekla jsem, abych aspoň nějak prolomila ticho.
„Nebojte, výtah tohle občas dělá,“ odpověděl muž klidně, jako by o tom mluvil zcela pravidelně.
„Občas?“ zkameněla jsem.
„Občas,“ přikývl, ale usmál se, aby to odlehčil. „Správa domu o tom ví. Tvrdí, že je v pořádku. Já tomu říkám jeho osobní povaha.“
To mě pobavilo. „Takže má výtah nálady?“
„Občas je mu prostě potřeba dát čas,“ pokrčil rameny. „Jako lidem.“
Chvíli bylo ticho. Zvláštní, ale ne nepříjemné. Pak jsem si uvědomila, že je to poprvé, co jsme spolu skutečně mluvili. A také poprvé, co jsem na něj pohlédla déle než dvě sekundy. Na blízko vypadal jinak, unaveně, ale zároveň jakoby víc opravdově.
„Vy jste z osmého, že?“ zeptal se. „Ano. A vy?“
„Z pátého. Taky tu už nějaký ten pátek bydlím. A docela dlouho přemýšlím, že se zeptám, jestli chodíte taky tak často po schodech jako já. Jenže jsem vás vždycky viděl jen mizet s taškou nebo s telefonem.“
„Tak to máte dobrou paměť,“ podotkla jsem.
„A vy máte tendenci spěchat,“ řekl naprosto bez váhání.
Překvapeně jsem se o něj podívala. Nepůsobil jako někdo, kdo chce být dotěrný. Spíš jako někdo, kdo si všímá maličkostí. Až moc. „Jak to víte?“
„Viděl jsem vás jednou ráno skoro běžet k autobusu,“ řekl. „A od té doby, kdykoli vás zahlédnu, mám pocit, že bojujete se světem o pár sekund navíc.“
Ta věta mě trefila přesně. Nevím proč, ale cítila jsem se náhle průhledná. Zároveň zvláštně pochopená.
„A vy?“ oplatila jsem mu to. „Vy působíte, jako byste šel světu schválně pomalu .“
Zasmál se. Upřímně. „Možná jo. Nebo jen odmítám soutěžit. Vždycky mám pocit, že když zpomalím, všimnu si víc věcí.“
Výtah pořád stál. Ale najednou mi to ani moc nevadilo.
„Jak často se vám to stane?“ zeptala jsem se, i když jsem měla podezření, že nechci znát odpověď.
„Tak jednou za dva týdny,“ řekl. „A to jste pořád takhle v klidu?“
„Myslím, že kdybych se bál pokaždé, když mě něco zastaví, žil bych permanentně ve stresu. A to nechci.“
Jeho slova zněla jednoduše, ale byla v nich pravda. Taková, která člověku zůstane v hlavě ještě dlouho.
Pak se kabina lehce otřásla a výtah se s tichým vrčením opět rozjel. Jako by si to rozmyslel. Jako by nám jen dopřál chvíli zastavení.
„Vidíte?“ usmál se. „Stačilo mu dát prostor.“
Když jsme zastavili v přízemí a dveře se otevřely, oba jsme ještě chvíli stáli uvnitř. Ne proto, že bychom váhali. Spíš proto, že ten krátký rozhovor, ta drobná nečekaná zastávka, měla v sobě něco, co jsme nechali doznít.
„Děkuju,“ řekla jsem, aniž jsem úplně věděla za co. Možná za společnost. Možná za to klidné ujištění, že občasné zaseknutí není konec světa.
„Já taky,“ odpověděl.
Vykročila jsem z výtahu, ale on ještě chvíli zůstal. Otočila jsem se a vyměnili jsme si poslední pohled. Krátký, ale nebyl v něm ani jeden typický „sousedský“ prvek. Spíš tiché porozumění, které vznikne jen tehdy, když vás život na chvíli zavře do malé kovové krabice se správným člověkem.
Až venku jsem si uvědomila, že naše dosavadní mlčení nebylo způsobené nezájmem. Jen jsme čekali na výtah, který má nálady. A který nás zřejmě už dlouho chtěl seznámit.
