Článek
Seděli jsme s vnoučkem Kubíkem na gauči. Venku lilo jako z konve, takové to pravé „psí počasí“, ideální na lenošení s hrnkem horkého čaje a nějakou pěknou knížkou. Kubík si zrovna stavěl něco úžasného z lega, samé barevné kostičky, a najednou zvedl tu svou zvědavou hlavičku a s těma jeho jiskřičkama v očích se mě zeptal: „Babi, a jaké to bylo, když jsi byla malá?“ Ta jeho otázka mě na moment zaskočila. V hlavě se mi hned promítla spousta vzpomínek, takové ty útržky obrazů, vůní a pocitů, co se vám vybaví, když zavřete oči.
Vzpomněla jsem si na ty rozkvetlé louky za naším starým domem, na tu vůni čerstvě upečeného chleba, co se linula z kuchyně od maminky, na ten šramot kamínků u potoka, kde jsme si s bráchou celé dny hráli. Ale samozřejmě, nebylo to jenom o sluníčku a smíchu. Vybavily se mi i ty méně veselé chvíle, ty odřená kolena po pádech z kola, ten děs z první pořádné bouřky, nebo ty slzy, když mi utekl ten můj ušatý křeček Emil.
„No, Kubíčku,“ začala jsem pomalu, hledajíc ta správná slova, „víš, bylo to úplně jiné než teď. Žádné mobily, žádné ty tvoje úžasné počítačové hry…“ Kubík na mě překvapeně zamrkal. „Žádné hry?“ zeptal se s takovým nepochopením, jako bych mu řekla, že nebylo slunce. „Ale ano, hry byly, to víš že jo,“ usmála jsem se, „jenomže jsme si je museli sami vymýšlet. Honili jsme se po lese na schovávanou, stavěli jsme si tajné bunkry z větví, pouštěli jsme ty papírové draky na kopci za vesnicí, vítr nám je kolikrát málem urval z ruky.“
Začala jsem mu vyprávět o tom našem starém domě s tou obrovskou zahradou, kde jsme s bráchou proháněli ty naše slepice, co pořád kdákaly a klovly do všeho, a kde nám babička pod tou starou rozkvetlou jabloní vyprávěla ty nejkrásnější pohádky, u kterých jsme kolikrát usnuli. Vyprávěla jsem mu o těch dlouhých zimních večerech, kdy jsme se tísnili u těch teplých kamen a poslouchali ty strašidelné příběhy, co nám děda vyprávěl, až nám běhal mráz po zádech, a o těch letních prázdninách u dědy na statku, kde jsme museli pomáhat krmit ty jeho líné krávy a kde jsme se pak tajně cpali sladkými jahodami rovnou z keříku.
Kubík poslouchal s těma svýma velkýma očima a občas se na něco zvědavě zeptal, chtěl vědět, jak vypadal ten náš drak nebo jak se jmenovala ta nejlínější kráva. Ale jak jsem se tak nořila hlouběji do těch svých vzpomínek, začala jsem si všímat, že jeho pozornost tak nějak polevuje. Když jsem mu s takovou tou nostalgií v hlase vyprávěla o tom, jak jsme museli každé ráno, ať už lilo jako z konve nebo mrzlo až praštělo, vstávat a pěšky šlapat ty naše dlouhé kilometry do školy, protože autobus prostě nejezdil, tak se tak nějak ošil a řekl: „Jé, to muselo být ale hrozné, babi!“ Tak nějak z něj vyzařovalo, že si to vůbec nedokáže představit, tenhle jeho pohodlný svět, kde ho rodiče vozí autem až skoro ke dveřím školy. Pokračovala jsem dál a s takovou tou lehkou hořkostí v hlase jsem mu vyprávěla o tom, jak jsme si museli vážit každé hračky, protože jich prostě nebylo tolik jako dneska, žádné ty hromady plastových autíček a panenek. Vzpomněla jsem si, jak jsem se s bráchou hádala o jednu jedinou starou dřevěnou panenku a jak jsme pak oba skončili s brekem v koutě. A taky jsem mu vyprávěla o tom, jak se u nás oblečení často dědilo po starších sourozencích nebo po těch vzdálenějších bratrancích a sestřenicích, a že jsme kolikrát nosili záplaty na kalhotách a byli jsme rádi, že vůbec něco máme na sebe. Kubík si tak nějak povzdechl a pohladil toho svého plyšového dráčka, toho, co má snad už desátý. Tehdy mi to tak nějak poprvé takhle jasně docvaklo.
Můj vnuk žije v úplně jiném vesmíru. Vesmíru plném blikajících obrazovek, neuvěřitelného množství hraček, o kterých se nám ani nesnilo, a těch všech nekonečných možností. Světě, kde je spousta věcí tak nějak samozřejmostí, které pro nás kdysi byly něčím naprosto nedosažitelným, skoro až luxusem. A v tu chvíli jsem si tak nějak s lehkým smutkem uvědomila, kolik toho z mého dětství pro něj vlastně není vůbec zajímavé, možná dokonce nudné nebo prostě těžko pochopitelné, jako bych mu vyprávěla o životě na jiné planetě. Když jsem mu s takovou tou snahou o vtip vyprávěla o tom, jak jsme museli pomáhat rodičům na poli, sbírat brambory nebo vázat snopy obilí, a jak jsme se pak celý den nemohli narovnat, a jak jsme se pak s takovou tou dětskou naivitou těšili na tu nedělní pečenou kachnu, protože to bylo snad jediné jídlo v týdnu, kdy jsme měli kousek masa, Kubík se na mě nechápavě podíval a zeptal se: „A proč jste si prostě nekoupili víc, babi?“ Ta jeho nevinná otázka mě tak nějak zasáhla přímo do srdce. Pro něj je naprosto samozřejmé, že si může jít s rodiči kdykoliv do toho velkého supermarketu a koupit si tam, na co má zrovna chuť, ať už je to kuře, řízek nebo třeba i ta jeho oblíbená pizza. On prostě nezná ten pocit, kdy se člověk těší na obyčejný kousek masa jako na nějaký vzácný svátek. Tak jsem tak nějak intuitivně začala vybírat z těch svých pamětí spíše ty veselejší a dobrodružnější historky, ty, u kterých jsem si myslela, že by ho mohly zaujmout víc.
Vyprávěla jsem mu s takovým tím jiskřením v oku o tom, jak jsme s kamarády tajně chodili k tomu starému rybníku za vesnicí a pouštěli si tam ty naše papírové lodičky, které jsme si s takovou pečlivostí skládali, a jak jsme se pak hádali, čí loďka doplave nejdál. Vyprávěla jsem mu o tom, jak jsme jednou s bráchou zabloudili v tom hustém lese za naším domem a jak jsme se strašně báli, že už nikdy nenajdeme tu naši malou cestičku domů, ale nakonec nás naštěstí našel ten hodný pan hajný s tím jeho moudrým psem. Tyhle příběhy Kubíka už zaujaly mnohem víc. Smál se, když jsem mu s takovou tou shovívavostí líčila ty naše dětské lumpárny a s napětím poslouchal, když jsem vyprávěla o nějakém tom našem malém dětském dobrodružství.
Ale i tak jsem tak nějak cítila, že mezi tím mým světem dětství a tím jeho světem je taková zvláštní propast. Propast plná toho neuvěřitelného technologického pokroku, těch obrovských ekonomických změn a těch někdy až propastných sociálních rozdílů. A že spousta těch mých vzpomínek pro něj prostě nemá ten správný kontext, tu emocionální rezonanci, jako bych mu vyprávěla pohádky z úplně jiného světa.
Když jsem mu s takovou tou snahou o vysvětlení vyprávěla o tom, jak jsme se s bráchou jednou pořádně poprali o tu jednu jedinou starou hračku, o toho dřevěného koníka na kolečkách, a jak jsme pak za trest museli oba stát v koutě s brekem na krajíčku, Kubík se na mě nechápavě podíval a zeptal se: „A proč jste si prostě nekoupili dalšího, babi?“ Znovu ta jeho nevinná otázka, která tak jasně ukazovala na ten propastný rozdíl mezi těmi našimi dvěma světy. V tu chvíli jsem si tak nějak s takovým zvláštním pocitem uvědomila, že vyprávět o dětství není jenom o tom sdílení těch starých časů. Je to taky o tom uvědomění si, jak moc se ten svět kolem nás změnil a jak úplně jiné je to dětství těch mých vnoučat od toho mého vlastního. A že spousta těch věcí, které pro mě byly naprosto běžné a každodenní, jsou pro ně dnes už jenom těžko představitelné, skoro až neuvěřitelné. Ale i přes tyhle všechny rozdíly jsem tak nějak v hloubi duše cítila, že je důležité mu o tom vyprávět. Aby tak nějak věděl, odkud pocházím, jak jsem žila ty své dětské roky, jaké hodnoty byly pro tu mou generaci důležité. Aby si tak nějak uvědomil, že ten svět se neustále vyvíjí a že to, co je pro něj dnes naprostou samozřejmostí, mohlo být pro nás kdysi tím největším snem. A tak jsem tak nějak pokračovala v tom svém vyprávění, snažila jsem se vybírat ty příběhy, o kterých jsem si myslela, že by ho mohly zaujmout, ty, které by mu mohly tak nějak něco předat, nějaké to poučení nebo nějakou tu emoci. Vyprávěla jsem mu s takovým tím vnitřním přesvědčením o té síle přátelství, o té nejdůležitější roli rodiny, o té prosté radosti z těch úplně obyčejných maličkostí. A viděla jsem v jeho očích, že tohle ho tak nějak oslovuje, že i přes ten velký generační rozdíl existují ty věci, které jsou tak nějak nadčasové a které spojují lidi bez ohledu na to, v jaké době zrovna žijí.
Když ten déšť konečně ustal a to sluníčko se zase s takovou tou svou optimistickou silou prodralo skrz ty šedé mraky, Kubík se na mě s takovým tím svým bezelstným úsměvem podíval a řekl: „Babi, to bylo moc fajn! Vyprávěj mi zase někdy.“ A já jsem tak nějak v tu chvíli věděla, že i přes to, kolik toho z toho mého dětství pro něj možná navždycky zůstane tak nějak nepochopeno, je důležité tyhle staré příběhy sdílet. Protože v nich je takový ten malý kousek mě, kousek té naší rodinné historie, a to je přece něco, co by měl znát.
A možná, že jednou, až bude starší a bude se na ten svět dívat jinýma očima, se k těm mým vzpomínkám vrátí a najde v nich něco, co mu bude tak nějak blízké a s čím se bude moci ztotožnit. A to bude ten pravý a ten nejkrásnější smysl toho mého vyprávění.
