Článek
Tak tohle mě fakt dostalo. Zvednu telefon a na druhé straně hlas paní učitelky Novákové. Milá ženská, nemůžu říct, vždycky s ní byla dobrá domluva. Ale ten tón, ten byl dneska takový… no, opatrný. Jako by mi chtěla oznámit, že mi doma vybuchla pračka, ale bála se, jak na to budu reagovat.
„Dobrý den, pane Novák,“ začala opatrně. „Volám ohledně slohové práce vaší dcery Aničky.“ Už mi problesklo hlavou, co se asi stalo. Anička je sice chytrá holka, ale občas má takové ty své „umělecké vize“, které se ne vždycky setkají s pochopením pedagogického sboru. Minule třeba napsala, že nejlepší způsob, jak se naučit dějepis, je cestování časem ve stroji, který si sama sestrojí. Pan učitel dějepisu z toho málem dostal infarkt.
„Aha, ano?“ odpovídám s mírnou nervozitou. „Nějaký problém?“ Paní učitelka si odkašlala. „No, jak bych to řekla… téma slohové práce bylo ‚Jak trávím svůj volný čas‘. A Anička… no, Anička tam napsala takovou zajímavou věc.“ Už jsem se pomalu připravoval na nejhorší. Že prý ve volném čase tajně chová leguána v krabici od bot, nebo že s kamarádkou pořádají spiritistické seance na školním hřišti.
„A co tam tedy napsala?“ ptám se, snažím se znít klidně. Paní učitelka se na chvíli odmlčela. „Napsala, že víc času tráví s vámi… tedy, s námi, s učiteli, než se svým tatínkem.“ Ticho. Na obou stranách telefonu. Já jsem se snažil zpracovat tu informaci a paní učitelka asi čekala na moji reakci. A ta byla… no, překvapená. Hodně překvapená. „Jak to myslíte?“ zeptal jsem se nakonec. „Víc času s vámi než se mnou? To přece není možné.“ Paní učitelka povzdechla. „Víte, pane Novák, já nevím, jak to u vás doma chodí. Ale Anička ve svém slohu popsala, jak ráno vstane, já ji učím matematiku, pak češtinu, pak dějepis… pak jde do družiny, kde s paní vychovatelkou dělá úkoly… a pak jde domů, kde už vy většinou spíte, protože chodíte brzy do práce.“
V tu chvíli mi to docvaklo. Jako by mi někdo dal studenou sprchu. Samozřejmě, že jsem věděl, že kvůli práci trávím s Aničkou méně času, než bych chtěl. Ranní shon, pak celý den v práci, večer unavený padnu do postele. Víkendy se snažím jí to vynahradit, jezdíme na výlety, hrajeme hry, ale… ten všední den, ten prostě utíká bez mé aktivní účasti v jejím životě. „A co tam ještě napsala?“ zeptal jsem se tiše. „No, popsala tam taky, jak se mnou probírá literaturu, jak jí vysvětluji složitá gramatická pravidla… a jak si s paní učitelkou zeměpisu prohlíží mapy světa. A pak tam taky zmínila, že pan učitel tělocviku ji naučil házet basketbalovým míčem…“ Poslouchal jsem ten výčet a cítil jsem se čím dál tím hůř. Jako bych selhal. Jako táta. Vždycky jsem si myslel, že pro Aničku dělám maximum. Že ta práce je pro ni taky, abych jí zajistil dobrý život. Ale co z toho má, když mě skoro nevidí? Když ty důležité věci, ty první krůčky v poznávání světa, prožívá s někým jiným?
„Říkala tam něco… něco o mně?“ zeptal jsem se s obavami. Paní učitelka zaváhala. „No, zmínila, že vás má moc ráda. A že se těší na víkendy, kdy s vámi může jít na fotbal. Ale… ten kontrast s tím, kolik času tráví ve škole, byl docela silný.“ Sklopil jsem hlavu. Měla pravdu. Ten kontrast musel být obrovský. Pro malou holku, která potřebuje svého tátu. Ne jenom o víkendech, ale každý den. Aby jí pomohl s úkoly, aby si s ní povídal o jejím dni, aby jí přečetl pohádku před spaním. A já? Já jsem byl většinou pryč.
„Děkuji vám, paní učitelko,“ řekl jsem nakonec. „Děkuji, že jste mi to řekla. Asi jsem si to potřeboval slyšet.“ Paní učitelka zněla soucitně. „Víte, pane Novák, my jsme to nechtěli nijak… obviňovat vás. Jen jsme si mysleli, že byste o tom měl vědět. Anička je moc fajn holka a je vidět, že vás má ráda. Ale ten čas… ten je důležitý.“ „To vím,“ přitakal jsem. „A udělám všechno pro to, abych to změnil.“
Zavěsil jsem a seděl chvíli v tichu. Ta slohová práce mojí dcery mi dala pořádnou lekci. Ukázala mi realitu, kterou jsem si možná nechtěl připustit. Že peníze a dobré bydlení nejsou všechno. Že ten čas, který s ní strávím, je mnohem cennější. Hned večer, když jsem přišel z práce, jsem Aničku objal. Dlouze. A pak jsem si s ní sedl a ptal se jí na školu. Ne jenom na známky, ale na to, co dělala, co ji bavilo, co ji trápilo. Vyprávěla mi o paní učitelce, o kamarádech, o tom basketbalu, co ji naučil pan učitel tělocviku. A já jsem poslouchal a uvědomoval si, kolik mi toho utíká.
Ten večer jsem si s manželkou sedl a probrali jsme to. Věděla, že jsem kvůli práci hodně vytížený, ale i ona cítila, že Aničce chybím. Domluvili jsme se, že se pokusím v práci trochu ubrat. Že si budu brát volno častěji, abych mohl být s Aničkou. Že ty víkendy nebudou jenom o výletech, ale i o těch obyčejných věcech – o společných večeřích, o čtení pohádek, o pomoci s úkoly. Vím, že to nebude jednoduché. Práce je práce a hypotéka se sama nezaplatí. Ale uvědomil jsem si, že to nejcennější, co mám, je moje rodina. A že ten čas s Aničkou mi nikdo nevrátí. Ty její dětské roky utečou jako voda a já nechci jednou litovat, že jsem u toho nebyl.
Takže děkuji, Aničko. Děkuji za tu tvou upřímnou slohovou práci. Možná jsi ani netušila, jak moc jsi mi tím otevřela oči. A paní učitelce Novákové taky děkuji. Za ten telefonát, za tu upřímnost. Někdy je potřeba slyšet pravdu, i když bolí. Protože jenom tak můžeme něco změnit. Chci být tátou, který je tu pro svou dceru. Ne jenom o narozeninách a Vánocích, ale každý den. Protože ten čas, ten už nikdy nevrátíme. A ten s našimi dětmi je ten nejcennější. To mi ta slohová práce dala jasně najevo. A já jsem za to vděčný. I když to zpočátku bolelo. Hodně bolelo. Ale teď už vím, co je důležité. A to je pro mě ta nejlepší lekce.
