Článek
Slunce smažilo písek jak pánev a šumění vln slibovalo konečně orazit. Po těch šílených měsících v práci, kdy jsem si připadal jak křeček v kole, jsme konečně tady – já, moje Klára, sluníčko moje, a… no jo, pan Zdeněk, můj tchán. Už když jsme tahali ty kufry z baráku, cítil jsem takový ten divný tlak na hrudi, jako když tušíte, že se blíží průšvih. Ale Klára, ta moje dobrá duše, trvala na svým. „Víš co, Honzo? Tátovi je samotnému smutno. A navíc, pomůže nám s těma našima raubířema.“ Ach, ta její bezelstnost! Kdyby jen věděla, jakou pachuť tahle „pomoc“ bude mít.
Ty naše minulé dovolené s panem Zdeňkem, to byl jeden velký bizár. Vzpomeňte si na ty hory, kdy se na nás naštval na celý den, protože jsme si dovolili jít na štreku bez něj (prý jsme ho chtěli nechat někde v té rokli chcípnout). Nebo ta chajda u jezera, kde Klářině kuchyni neustále haněl a s gustem vyprávěl, jak vařila jeho bejvalka. Vždycky jsem si říkal, že to nějak přežiju, je to přece jenom Klářin táta, musím ho nějak skousnout. Ale tentokrát jsem se fakt přepočítal. Tahle dovolená to všechno trumfla a zanechala ve mně takovou pachuť, že ji jen tak nevyplivnu.
Už první den nám ukázal, co nás čeká. Sotva jsme se zabydleli v tom našem apartmánu s výhledem na moře, pan Zdeněk začal sázet jednu stížnost za druhou. Matrace mu byla měkká jak bláto, z ulice byl hluk jak na Václaváku (a to jsme bydleli v klidný čtvrti), a barva ručníků mu připadala jak z cirkusu. Klára se ho snažila uklidnit, já jsem si kousl do jazyka, abych neřekl něco kousavýho, a doufal jsem, že se to nějak zlomí. Ty vole, jakej jsem byl naiva! Další dny se změnily v nekonečnou smršť remcání, kázání a kritiky úplně všeho. Pan Zdeněk měl patent na rozum na cokoliv – jak se opalujeme (prý budeme rudý jak raky), co jíme (samý nezdravý blafy), jak si hrajeme s dětmi (prý je rozmazlujeme jak knížepány).
Jeho věčný „za mých mladých let…“ mi už fakt lezl krkem. Klára se snažila být diplomatická, ale i na ní bylo vidět, jak ji ty jeho kecy vysávají.
Jednou odpoledne jsme si řekli, že si uděláme výlet lodí na ten kousek ostrova kousek od pevniny. Myslel jsem si, že změna vzduchu panu Zdeňkovi prospěje. No, jak jinak, zase jsem se spletl jak blbec. Už při nástupu na loď začal brblat, že je tam lidí jak much, že ta bárka je stará šunka a že ten kapitán vypadá jak pirát silnic. Během plavby pak s chutí vyprávěl historky o potopených lodích a s detaily popisoval, jak se lidi topí. Děti se ho bály a Klára mi věnovala pohled, který mluvil za všechno – „Zabij mě, prosím.“
Na ostrově se pan Zdeněk hned od nás oddělil s tím, že si chce „v klidu prohlídnout ty jejich památky“. Klára se na mě omluvně usmála a my jsme se s dětma vydali na pláž. Po pár hodinách, když už slunce začalo zapadat, jsme se vrátili na smluvený místo. Pan Zdeněk nikde. Začali jsme mít fakt nahnáno. Volali jsme mu na mobil, ale nic. Prošli jsme ty úzký uličky, ptali se místních, ale nikdo ho neviděl. S každou minutou se naše panika stupňovala. Klára už brečela a já jsem si vyčítal, že jsem souhlasil s tím, aby šel sám. Po dvou hodinách marnýho hledání jsme zavolali místní cajty. Popsali jsme jim pana Zdeňka a oni slíbili, že nám pomůžou. Čekání na tý policejní stanici bylo nekonečný. Každý zazvonění telefonu ve mně vyvolalo takovou tu směsici naděje a strachu. Představoval jsem si ty nejhorší scénáře – že se ztratil, že se mu něco stalo, že… Kolem desátý večer se konečně otevřely dveře a vešel policajt s unaveným výrazem. „Našli jsme vašeho tchána,“ oznámil. „Je v pořádku, ale…“ Zarazil se. „Našli jsme ho v místní hospodě. Byl notně pod parou a tvrdil, že jste ho tam nechali schválně, abyste se ho zbavili.“ V tu chvíli jsem cítil, jak se ve mně něco zlomilo. Nejenom že nám pan Zdeněk zkazil celou dovolenou svým věčným bručením, on nás ještě obvinil z takovýhle svinstva! Klára se na něj zmohla jen na tichý „Tati… proč?“. A aby toho nebylo málo, od místních jsme se pak dozvěděli, že se pan Zdeněk odpoledne šel koupat do moře… v ponožkách! Prý aby si nespálil chodidla od toho horkýho písku. To už byla fakt komedie. Člověk by se smál, kdyby to nebylo tak strašně k pláči.
Následující den se nesl v takovým tom hrobovým tichu. Pan Zdeněk se tvářil uraženě jak malý kluk a s nikým nemluvil. Klára se ho snažila konfrontovat, ale on jenom odvracel hlavu a něco si mumlal pod vousy o nevděčných dětech. Já jsem mlčel. Věděl jsem, že jakákoliv snaha o normální rozhovor je ztráta času. Zbytek dovolený už byl jenom taková hořká tečka za tímhle šíleným zážitkem. Všechno nám připomínalo Zdeňkovu přítomnost – to prázdný místo u stolu, to ticho, který zbylo po jeho neustálým kňourání, i ten blbý pocit křivdy a zklamání. Člověk se na to místo podíval a hned si vybavil jeho otrávený ksicht.
Když jsme konečně dorazili domů, spadl mi kámen ze srdce. Klára byla smutná a zklamaná, ale i ona musela uznat, že tohle už fakt přehnal. Při vybalování těch krámů jsem si v duchu slíbil jednu věc: můj tchán už nikdy, ale fakt nikdy, nepřekročí práh naší dovolený.
A tentokrát to nebyla jenom taková prázdná hrozba. Tentokrát to bylo pevný a nezlomný rozhodnutí. Cena za klid v rodině je příliš vysoká na to, abychom ji obětovali věčnýmu negativismu a sobectví jednoho člověka. Tohle peklo na pláži už se prostě nesmí opakovat. A já udělám všechno pro to, aby se z naší příští dovolený konečně stal ten vysněnej ráj na zemi. Bez tchána. Jen my a naši kluci a holky. Nic víc. Nic míň. A bude to sakra krásný.
Už se na to těším jak malý kluk na Vánoce. A věřte mi, ten pohled na pana Zdeňka v ponožkách v moři mi bude tenhle slib připomínat hodně dlouho. To si pište!
