Článek
Celý život jsem si tak nějak v sobě nosila ten pocit, tu pevnou jistotu, že jsem silná. Ne silná fyzicky, i když ani tam jsem nikdy nebyla žádná křehká květinka. Spíš silná vnitřně. Ta, co zvládne problémy, co se nevzdává, co jde dál, i když se všechno kolem hroutí. Byla jsem ten pilíř, o který se opírali ostatní. V práci jsem vždycky dotáhla každý projekt do konce, i když ostatní už dávno mávli rukou. V rodině jsem byla ta, co uklidňovala rozbouřené emoce, co nacházela řešení, když se zdálo, že žádné není. Nosila jsem tu svou neviditelnou korunu síly s takovou samozřejmostí, že jsem si ani nevšimla, jak těžká vlastně je.
Nikdy jsem neměla ve zvyku si stěžovat. Co mě trápilo, to jsem si tak nějak přebalila v hlavě, probrala sama se sebou a nakonec našla nějakou cestu ven. Prosba o pomoc mi připadala jako projev slabosti, jako přiznání, že na něco nestačím. A to pro mě bylo nepředstavitelné. Tenhle můj vnitřní postoj mě hnal dopředu, pomáhal mi překonávat překážky, ale zároveň mě tak trochu izoloval. Všechno jsem si chtěla vyřešit sama, nést si ten svůj kříž bez cizí pomoci.
A pak přišlo období, které bych nikomu nepřála. Všechno se tak nějak sešlo. V práci se na mě valila jedna komplikace za druhou, termíny se šibovaly a tlak narůstal. Doma to taky nebylo zrovna idylické. Starosti s dospívajícími dětmi, zdravotní problémy v rodině… Najednou se zdálo, že ta moje pevná skořápka začíná praskat. Snažila jsem se držet, dál jsem se usmívala a uklidňovala ostatní, ale uvnitř jsem cítila, jak mi dochází dech. Noci se staly neklidnými, spánek přerušovaný a rána plná únavy. Jídlo mi přestalo chutnat a i ty věci, které mi dřív dělaly radost, najednou ztratily svůj lesk. Pořád jsem si opakovala, že to zvládnu, že jsem přece silná. Ale ta vnitřní tíseň se stupňovala a já jsem začala mít pocit, že se topím.
Jednoho večera, seděla jsem sama v obýváku, ticho kolem mě bylo ohlušující. Slzy, které jsem tak dlouho držela na uzdě, se konečně prolomily. Seděla jsem tam a nekontrolovatelně plakala. Poprvé za dlouhou dobu jsem si připustila, že už dál nemůžu. Že ta moje síla má své limity. Že nejsem neporazitelná. A pak se stalo něco, co bych dřív nikdy neudělala. Vzala jsem do ruky telefon a vytočila číslo své nejlepší kamarádky. Hlas se mi třásl, když jsem jí začala vyprávět o tom, jak se cítím. O tom, že už nemám sílu, že se bojím, že to nezvládnu. Na druhé straně se ozvalo ticho a pak její klidný, konejšivý hlas. Poslouchala mě bez přerušování, bez soudů. Jen tam pro mě byla. A když jsem domluvila, řekla jen: „Přijedu.“
Tu noc jsem poprvé po dlouhé době spala klidně. Vědomí, že nejsem na to sama, že existuje někdo, kdo mi chce pomoct, mi přineslo neuvěřitelnou úlevu. Když Hanka druhý den ráno zazvonila, v očích měla starost, ale i pochopení. Uvařila mi čaj, posadila se vedle mě a jen tak mlčela. Její přítomnost byla uklidňující. A pak jsme si začaly povídat. O všem. O práci, o dětech, o mých obavách. A s každým slovem, které jsem vyslovila, se ta tíseň v mém nitru trochu uvolňovala.
Hanka mi pomohla se na věci podívat z jiné perspektivy. Připomněla mi, co všechno už jsem v životě zvládla, a ujistila mě, že i tohle období přejde. Nenabízela mi rychlá řešení ani laciné rady. Jen mi dala najevo, že jsem důležitá a že na to nejsem sama.
Poprvé v životě jsem opravdu poprosila o pomoc. Nebyla to žádná ostuda. Nebyl to projev slabosti. Naopak. Myslím, že to byla jedna z nejstatečnějších věcí, jaké jsem kdy udělala. Přiznat si, že potřebuji oporu, a nebát se o ni požádat.
Tím neříkám, že se moje problémy rázem vyřešily. Ale ten pocit, že je s kým sdílet, že mám někoho, kdo mi kryje záda, mi dal novou sílu. Začala jsem se na věci dívat s větším klidem a postupně jsem začala hledat řešení. Už jsem se nesnažila všechno rvát sama. Konečně jsem pochopila, že není žádná hanba přijmout tu nataženou ruku, když mi ji někdo nabídne, a že když už mi opravdu dochází dech, nemám se bát si o ni říct. Vždyť co je na tom špatného, když člověk potřebuje oporu?
Ta zkušenost mě naučila víc, než si dokážete představit. Pochopila jsem, že ta pravá síla nespočívá v tom, že nikdy nic nepotřebujete, ale spíš v tom, že si umíte přiznat, když už dál nemůžete, a že se nebojíte tu pomoc vyhledat. A víte, co bylo nejkrásnější? Že jsem zjistila, že kolem sebe mám spoustu dobrých lidí, kteří mi chtějí pomoct, jen jsem jim k tomu nikdy nedala tu šanci, protože jsem si myslela, že to musím všechno zvládnout sama. A tak už tu svou neviditelnou korunu té mé „superhrdinky“ nenosím s takovou tou samotářskou pýchou. Občas si ji s úlevou sundám a s radostí se opřu o rameno někoho blízkého. A vím, že to není žádná prohra. Naopak. Je to projev lidskosti a odvahy. Protože někdy je ta největší síla právě v tom, umět říct: „Potřebuji pomoc.“ A věřit, že na to nejste sami. Nikdy.
