Článek
Na začátku to znělo jako úplná banalita. Jogurty mizí rychleji, než stíháme chodit do obchodu. Máslo, které jsem otevíral v pondělí, bylo v pátek pryč. A hlavně moje oblíbené zapečené lasagne, která měly vydržet celý víkend, záhadně zmizela už první noc.
Jasně, řekl jsem si, děti. Nebo manželka. Nebo já, možná jsem měl záchvat noční žravosti, o kterém nevím. Všichni jsme se tomu smáli.
Jenže mizet začaly i věci, kterých se nikdo z nás běžně ani nedotýkal. Zavařené broskve. Krabička hummusu. Cizrna, kterou jedla jen má žena při svém krátkodobém veganském období. A hlavně jídlo mizelo i tehdy, když jsme všichni byli prokazatelně pryč.
„Možná máš špatnou paměť,“ smála se manželka. „Ty jsi schopný zapomenout i to, že jsi už jedl.“
Jenže já věděl, že tohle není obyčejná zapomnětlivost. Začal jsem si vést seznamy. Fotil jsem si stav lednice. Zapisoval datové štítky. A pak přišel ten den, kdy jsem ráno otevřel lednici a viděl, že vrchní polovina dortu zmizela.
Dort, který jsem koupil večer předtím. Dort, na který jsem se těšil. A tehdy jsem si řekl dost.
Kameru do kuchyně jsem instaloval po tiché dohodě sám se sebou. Malou, nenápadnou, směřující přímo na lednici. Nikomu jsem to neřekl. Nechtěl jsem strašit děti. Nechtěl jsem znít paranoidně.
A hlavně chtěl jsem důkaz, že problém je uvnitř rodiny… nebo že žádný problém neexistuje a já jsem idiot, který jí ze spánku.
Když jsem zapínal záznam, připadal jsem si směšně dramaticky. Ale pocit, že něco není v pořádku, mě nepouštěl. Jako když víte, že někdo stojí za vámi, ale když se otočíte, nikdo tam není.
Dal jsem kameru nahrávat a šel spát s pocitem, že zítra se budu smát tomu, jak jsem se nechal unést fantazií.
Jenže další den se nesmál nikdo.
Bylo to kolem desáté dopoledne. Seděl jsem v práci a mezi maily mi vyskočilo upozornění z kamery, že byl detekován pohyb. V tu chvíli mi žaludek spadl do kolen. Nikdo z nás doma nebyl. Naprosto nikdo.
Klikl jsem na záznam.
Objevila se naše kuchyň. Klidná, obyčejná, tak, jak jsem ji opustil. Několik vteřin se nic nedělo. Pak se na obraze pohnuly dveře od spíže. A něco… nebo spíš někdo… z nich pomalu vystoupil.
Nejdřív ruka. Kostnatá, špinavá, s nehty tak dlouhými, že to nebylo normální.Pak rameno.
A pak obličej.
A já jsem přestal dýchat.
Byla to žena. Nebo něco, co kdysi ženou mohlo být. Vyhublá na kost, vlasy rozpadající se na špinavé prameny, kůže šedá a napnutá jako starý papír. A přesto se pohybovala tiše jako někdo, kdo měl spoustu času naučit se, jak nebýt slyšet.
Vylezla úplně ven. Rozhlédla se po kuchyni, jako by ověřovala, že je sama.Klekla si k lednici. Otevřela ji.
A začala jíst.
Ne rychle, ne hladově. Jako někdo, kdo je tu doma. Jako někdo, kdo se cítí bezpečně. Vytahovala věci, jedla je přímo z obalů, pomalu a pečlivě. Dokonce si utřela pusu kuchyňskou utěrkou.
A potom, to mě vyděsilo nejvíc, se z ničeho nic zastavila, otočila se přímo ke kameře… a usmála se. Ne přátelsky. Ne vyčítavě. Ale jako by věděla, že se dívám. Jako by mě pozdravila.
A pak se vrátila do spíže. Do místa, které jsem považoval za běžný úložný prostor. Do místa, kde evidentně žila.
Zůstal jsem sedět v kanceláři s rukama třesoucíma se tak, že jsem nemohl ani vypnout video.
Když jsem se ten den vrátil domů, všichni už tam byli. Děti seděly u televize, manželka vařila. Všichni vypadali tak normálně, že jsem se skoro přesvědčil, že to byl jen nějaký zlý sen.
Ale když jsem prošel kolem spíže, přeběhl mi mráz po zádech. Držadlo bylo nepatrně pootočené. Jako by ho někdo použil… těsně předtím, než jsme dorazili.
Vzal jsem si bokem ženu a ukázal jí záznam. Myslel jsem, že bude říkat, že je to fake. Že kamera je poškozená. Že jsem se úplně zbláznil.
Ale ona jen zbledla.
A řekla: „To je ta, o které mluvili sousedi.“ „Jaká?“
„Ta žena, co se před lety ztratila. Prý bydlela sama. Nikdo ji nenašel.“
V tu chvíli mi došlo, že se nedíváme na zloděje. Ani na bezdomovce.
Dívala se na nás žena, která někde ztratila rozum, život nebo obojí… a náš dům si vybrala jako své útočiště.
Ještě tu noc jsme zavolali policii. Prohledali spíž, sklepy, prostory za stěnami. Našli deku. Starý hrnek. Zbytky jídla. A úzký otvor za regálem, který vedl do ventilační šachty.
Ženu nenašli. Zmizela stejně tiše, jako žila.
Dodnes, když otevřu lednici a slyším jemné lupnutí plastu, přeběhne mi po zádech stejný mráz jako tehdy. Protože vím, že někdo dokázal žít v našem domě týdny, možná měsíce, aniž bychom si toho všimli.
A hlavně… protože občas, když se v noci vzbudím, mám pocit, že slyším někoho dýchat za stěnou.
A bojím se podívat.
