Článek
Byl to obyčejný čtvrteční večer. Děti už spaly, v kuchyni tiše tikaly hodiny a já jsem seděla u notebooku s hrnkem čaje. Chtěla jsem konečně objednat dětem podzimní bundy, protože ráno už začínala být zima. Na Facebooku na mě pořád vyskakovala reklama na e-shop s dětským oblečením , roztomilé fotky, český text, krásné ceny a nápis „Doprava zdarma jen dnes“. Klikla jsem na to bez váhání. Stránka vypadala naprosto normálně, měla českou doménu, recenze od maminek a dokonce i zákaznickou linku.
Vybrala jsem dvě mikiny a jedny kalhoty, zadala číslo karty, potvrdila platbu a s pocitem dobře odvedené práce jsem notebook zaklapla. Za hodinu mi zazvonil telefon. Na displeji neznámé číslo. Zvedla jsem ho automaticky.
„Dobrý večer, tady Monika z bezpečnostního oddělení vaší banky,“ ozval se klidný hlas. „Můžete potvrdit, že jste právě provedla platbu ve výši 58 000 dirhamů?“
Nejdřív jsem si myslela, že jde o omyl. Dirhamy? „Ne, já jsem si koupila jen dětské oblečení,“ odpověděla jsem zmateně. Nastalo ticho a pak tichý výdech z druhé strany. „Ta platba směřuje do Dubaje. Za vozidlo.“
V tu chvíli jsem ztuhla. Cítila jsem, jak se mi svírá žaludek. Žena rychle pokračovala: „Kartu vám hned zablokujeme, pokusíme se platbu zastavit.“ Jen jsem přikývla, i když mě neviděla. Byla jsem v šoku. Všechno, co jsem právě udělala, mi běželo hlavou jako film, každé kliknutí, každý řádek. Ta stránka vypadala tak důvěryhodně, že by mě ani ve snu nenapadlo pochybovat.
Po telefonu mi žena poradila, ať stránku hned otevřu a podívám se, kam přesně jsem zadávala údaje. Když jsem to zkusila, stránka už neexistovala. Jen hláška „stránka nenalezena“. Jako by se rozplynula.
Druhý den jsem šla osobně do banky. Mladý muž za přepážkou mi trpělivě vysvětloval, co se nejspíš stalo. „Tyhle falešné obchody se objevují a mizí během pár dní,“ řekl. „Vypadají úplně stejně jako ty skutečné. Dokonce mají i falešné recenze a česká čísla. Jsou napojené na zahraniční účty a využívají to, že lidé chtějí všechno rychle a levně.“
Naštěstí se bance podařilo platbu zachytit dřív, než úplně proběhla. Z účtu mi sice zmizelo pár tisíc, ale zbytek se podařilo zachránit. Jenže já se od té chvíle cítila, jako by mi někdo vlezl do bytu bez zaklepání.
Večer jsem o tom napsala do rodičovské skupiny na Facebooku. Chtěla jsem ostatní varovat. Během pár hodin mi začaly chodit zprávy. Maminky psaly, že nakoupily na stejné stránce, některým taky volala banka, jiné už o peníze přišly. Jedna žena z Brna mi poslala printscreen stránky – vypadal úplně stejně, jen měl jiné jméno.
Začaly jsme pátrat. Ukázalo se, že těch webů je víc, desítky, možná stovky. Všude stejné fotky, stejné texty, jen jiné názvy. Každý existoval pár dní a pak zmizel. Měly to promyšlené , reklamy běžely hlavně večer, když jsme po práci unavené, děti konečně spí a člověk chce mít klid. Klikne, zaplatí, a tím to skončí.
Když jsme to nahlásily policii, potvrdili nám, že nejsem jediná. Prý jde o organizovanou skupinu, která si dává práci s tím, aby působila důvěryhodně. Stránky mají české texty, české fotky a často i vymyšlené příběhy, které vypadají reálně. Ve skutečnosti ale běží přes zahraniční servery, které se po pár dnech vypnou. A všechno, co lidé zadají – jméno, adresa, číslo karty – se okamžitě přeposílá dál.
Od té doby jsem jiný člověk. Když teď objednávám cokoliv, kontroluji všechno, adresu, IČO, recenze mimo stránku, dokonce i to, kdy byla doména založena. A hlavně už nikdy nezadávám údaje o kartě přímo. Používám jen platební brány nebo virtuální kartu, kterou po jedné platbě smažu.
Někdy si připadám přehnaně opatrná, ale když vidím bliknout notifikaci z banky, vždycky mi srdce na chvíli poskočí. Ten večer, kdy mi volali, že jsem si koupila auto v Dubaji, mám pořád vrytý v paměti.
Možná to byla lekce, kterou jsem potřebovala. Naučila mě, že internet není samozřejmý a že důvěra je dnes to nejdražší, co máme. A když teď někdo v diskusi napíše, že „tohle by se mně stát nemohlo“, jen se pousměju. Já si to kdysi myslela taky.
