Článek
Jejda! Zapomněla jsem zaplatit elektřinu. Jasně, zní to jako začátek nějaké katastrofy, že? Zvlášť v dnešní době, kdy je člověk zvyklý, že světla svítí na povel a nabíječky fungují non-stop. Tahle moje „malá“ chyba mi přinesla jeden z nejhezčích večerů za poslední dobu. Večer, kdy jsme si doma místo blikající obrazovky užívali tmu, svíčky a nefalšovanou lidskou blízkost.
Přiznávám se bez mučení: jsem tak trochu sklerotik. Tedy ne že bych si nepamatovala důležité věci, ale takové ty „provozní“ záležitosti, jako jsou složenky a termíny plateb, občas proklouznou sítem. Mám milion věcí v hlavě, práci, rodinu, koníčky, a platba za elektřinu je prostě něco, co by se mělo dít tak nějak automaticky. A pak mi přišel ten e-mail. Klasická strohá zpráva od dodavatele: „Vážený zákazníku, zaznamenali jsme nezaplacenou fakturu. Upozorňujeme, že v případě neuhrazení bude dodávka elektřiny…“ Dál už jsem ani nečetla. Jen jsem ztuhla. Panika. Obrovská, nepříjemná panika. „Sakra! Nezaplatila jsem elektřinu! Co teď?“ Rychle jsem se podívala na datum, a tam svítilo včerejší. Takže už to asi bude pěkně na hraně. Snažila jsem se platbu hned poslat, ale tušila jsem, že to už na ten samý den nedorazí.
Večer to přišlo. Byla jsem s dětmi doma, manžel se měl vrátit později z práce. Blik. Tma. První, co mě napadlo, bylo samozřejmě: „No super, teď budu vysvětlovat dětem, proč nejde elektřina.“ Připravila jsem se na nářek a lamentování. Jenže děti, ty malé bytosti s úžasnou schopností vidět svět jinak, zareagovaly úplně jinak. „Mamí! Co se stalo? Jsou Vánoce?“ vykřikla moje sedmiletá dcera s nadšením, když se rozhlédla po potemnělém pokoji. Její mladší bratr jen nadšeně jásal. Pro ně to nebyla katastrofa, ale dobrodružství. Začala jsem se smát. Vlastně mě to tak překvapilo, že jsem úplně zapomněla na svou paniku. „Ne, zlatíčka, nejsou Vánoce,“ řekla jsem, zatímco jsem šmátrala po svíčkách. „Jen jsme si na chvíli udělali takovou speciální noc.“
A tak začala naše „svíčková party“. Vytáhla jsem všechny svíčky, co jsem doma našla – vonné, obyčejné, vánoční, cokoliv. Děti mi nadšeně pomáhaly, jejich malé tváře osvětlené plamínky byly plné úžasu. Každá nová svíčka vykouzlila v místnosti jiný stín, jinou atmosféru. Z obývacího pokoje se stalo kouzelné doupě. Večeři jsem musela vyřešit improvizací. Žádná mikrovlnka, žádná rychlovka. Bylo to trochu jako táborák, ale v obýváku. Vytáhla jsem suché salámy, sýry, pečivo a ovoce. Udělali jsme si piknik přímo na podlaze. Světlo svíček dodalo jídlu úplně jiný rozměr. Najednou to nebylo jen o jídle, ale o celém zážitku. Bez blikajících televizních obrazovek, bez zvuků herních konzolí, bez neustálých notifikací z telefonů.
Začali jsme si povídat. Nejen o tom, co se dělo ve školce a ve škole, ale o věcech, na které obvykle není čas. Děti se ptaly na příběhy z mého dětství. Vyprávěla jsem jim, jak jsme jako malí v létě spali pod širákem, jak jsme stavěli bunkry v lese, jak jsme si hráli na indiány. Zjistila jsem, že poslouchají s otevřenou pusou. Manžel se vrátil z práce a překvapení z tmy se rychle proměnilo v úsměv. „Co to je za romantiku?“ zeptal se s humorem. Přidal se k nám na podlahu a začal vyprávět své historky z dětství. Bylo to jako návrat v čase. Žádné spěchání, žádný tlak. Jen my čtyři, obklopeni hřejivým světlem a tichem.
Když už byly děti unavené z povídání, vymysleli jsme si hry. Stínové divadlo na stěně, hádanky, vyprávění vymyšlených příběhů. Svíčky házely dlouhé, tančící stíny, které dodávaly našim fantaziím hloubku. Smáli jsme se, až nás bolelo břicho. Bylo to tak jednoduché, a přitom tak zábavné. V tu chvíli jsem si uvědomila, jak moc času trávíme před obrazovkami. Kolik okamžiků si necháváme ujít, protože jsme pohlceni digitálním světem. Ten výpadek elektřiny nás donutil se zastavit, podívat se jeden druhému do očí a skutečně si užít přítomnost.
Děti šly spát s úsměvem na tváři, plné dojmů z „tajemné svíčkové noci“. A já jsem si s manželem dopřála skleničku vína, stále jen při svíčkách. Povídali jsme si dlouho, bez jakýchkoli rozptýlení. O našich snech, o plánech, o tom, co nás trápí a co nás těší. Byla to upřímná konverzace, jakou jsme už dlouho neměli. V tom šeru a klidu se člověk nebál být zranitelný, otevřený.
Druhý den ráno se elektřina samozřejmě zase rozběhla. Světla se rozsvítila, spotřebiče začaly bzučet, a já jsem se s lehkostí postarala o zaplacení té proklaté faktury. Ale ten večer ve mně zanechal hlubokou stopu. Tohle zapomenutí, ten „neúspěch“, se proměnil v něco cenného. V lekci. Uvědomila jsem si, jak moc jsme závislí na technologiích a jak snadno zapomínáme na to, co je opravdu důležité. Na lidské spojení, na prosté radosti, na ticho, na fantazii. Často se honíme za dokonalostí, za efektivitou, za tím, aby všechno běželo jako po másle. A když se něco pokazí, panikaříme. Ale co když je právě ten „problém“ šancí? Šancí se zastavit, nadechnout se a podívat se kolem sebe? Šancí objevit krásu v nedokonalosti, v improvizaci, v jednoduchosti.
Od té doby se snažím takové „svíčkové večery“ zařazovat pravidelně, i když je elektřina zaplacená. Vypneme televizi, telefony schováme a prostě jsme spolu. Povídáme si, hrajeme deskové hry, čteme si. Je to náš rituál, naše malá oáza klidu v uspěchaném světě. A je to jeden z nejlepších nápadů, jaké jsem kdy dostala – i když to vlastně nebyl můj nápad, ale spíš důsledek mé zapomnětlivosti.
Takže jestli někdy zapomenete zaplatit účet, nebo se vám prostě něco pokazí a vypadne proud, nepanikařte. Možná je to jen znamení. Znamení, že je čas se zastavit. Vypnout. A zapálit si svíčku. Možná zjistíte, že právě v té tmě najdete nejjasnější okamžiky a nejkrásnější spojení se svými blízkými. Protože někdy ta největší chyba může přinést to nejhezčí překvapení.
