Článek
Jako mladá jsem se tomu vysmívala – to moje rodiče v jednom kuse něco okopávali, zalévali, pleli, a pak s hrdostí ukazovali každou mrkev, jako by to bylo jejich páté dítě. Říkala jsem si, že tohle já nikdy dělat nebudu, že můj život bude zajímavější. A teď? Teď jsem ta, která v sobotu místo návštěvy nákupního centra klečí u záhonků a mluví na rajčata, jako by rozuměla. Někdy se sama sobě směji, jak moc jsem se v sobě spletla.
Letos jsem si dala extra záležet. Na podzim jsem celou zahradu zryla, na jaře přidala kompost, který jsem poctivě dva roky připravovala. Sazenice rajčat jsem vypěstovala ze semínek na okenním parapetu. Manžel na mě koukal, jako bych se zbláznila, když jsem s nimi mluvila a přesazovala je do větších květináčů. „To takhle budeš chodit kolem nich po špičkách další dva měsíce?“ ptal se mě s tím svým typickým úsměvem. „Přece chci, aby se jim dařilo,“ odpovídala jsem mu, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě.
V polovině května, když už nehrozily mrazy, jsem své zelené děti konečně přesadila na záhon. Dala jsem k nim opory, mulč z posekané trávy, a dokonce jsem pořídila kapkovou závlahu, abych měla jistotu, že budou mít vždycky dostatek vláhy. Můj muž se jen smál a říkal, že kdybych se o něj starala jako o ta rajčata, byl by nejšťastnějším chlapem v kraji. Možná měl pravdu, ale rajčata si alespoň nestěžují, když jim uklízím spodní větve. Červen a červenec byly horké, a moje rostliny rostly jako o závod. Šplhaly se po oporách k nebi a začaly nasazovat květy, pak první malé zelené kuličky. Každý den jsem je chodila kontrolovat, těšila se, jak porostou, a s napětím sledovala, jak se první plody začínají zabarvovat do žluta a pak do oranžova. A když jsem jednoho dne objevila první rajče, které začínalo červenat, běžela jsem to říct manželovi, jako bych přišla s oznámením o povýšení. Měla jsem to všechno naplánované. Ještě týden, možná deset dní, a budu sklízet. Představovala jsem si velkou mísu plnou červených plodů, ze kterých udělám omáčku podle receptu od babičky. Vůně čerstvých rajčat, trochu bazalky a česneku. Už jsem to cítila a nemohla se dočkat.
A pak přijela na návštěvu dcera s rodinou. Moje vnoučata Emilka a Vítek, osm a šest let, jsou dva malí tornáda. „Babi, můžeme jít na zahradu?“ zeptala se Emilka hned, jak vystoupili z auta. „Jasně, běžte, ale buďte opatrní a nechoďte k jezírku,“ odpověděla jsem a v duchu si říkala, jak je dobře, že děti milují přírodu místo počítačů. Druhý den ráno jsem si jako obvykle uvařila kávu a vydala se na svou každodenní obhlídku zahrady. Zalít květiny, zkontrolovat růže a samozřejmě podívat se na rajčata. Už z dálky jsem viděla dvě drobné postavy, jak stojí u mého pečlivě opečovávaného záhonu. „Dobrý je, babi! Ty sou tak dobrý!“ volal Vítek, když mě uviděl, a v ruce držel napůl snědené rajče. Emilka se na mě usmála s červenou šťávou kolem úst a v ruce držela další. Na zlomek vteřiny jsem pocítila něco jako zklamání. Všechna ta péče, všechno to těšení se na sklizeň, a teď tam stáli dva malí zloději rajčat a bez jakýchkoli výčitek pojídali mou úrodu.
„Nechte mi taky nějaká,“ vyletělo ze mě automaticky, než jsem si uvědomila, co říkám. „Neboj, babi, máš jich tu ještě hodně,“ uklidňovala mě Emilka a ukazovala na keříky. „A víš, co je na nich nejlepší? Že jsou teplý od sluníčka. V obchodě takový nemají.“ A v tu chvíli to ze mě všechno spadlo. To zklamání, ta sobeckost, všechno. Místo toho jsem ucítila něco mnohem silnějšího. Hrdost. Ne na ta rajčata, ale na to, že moje vnoučata vědí, jak chutná čerstvé jídlo ze zahrady. Že si umí vychutnat něco tak prostého, jako je teplé rajče utržené přímo z keře. V době, kdy většina dětí myslí, že jídlo vzniká v supermarketu, ta moje stála v ranní rose, s bosýma nohama na hlíně a vychutnávala si plody, o které jsem se starala. „Máte pravdu, v obchodě taková nemají,“ řekla jsem a natáhla se pro jedno rajče, které bylo právě tak akorát červené. A pak jsme tam stáli všichni tři, jedli rajčata přímo ze záhonu a smáli se, když nám šťáva tekla po bradě.
Ten večer jsem seděla na terase a dívala se, jak děti běhají po zahradě a hrají si na schovávanou. Z mých rajčat toho na omáčku moc nezbylo, ale to vůbec nevadilo. Pochopila jsem, že tohle je ta skutečná úroda – ne to, co sklidím a zavařím, ale ty okamžiky sdílené radosti, ty vzpomínky, které teď moje vnoučata budou mít navždy. A až jednou možná i oni budou pěstovat rajčata, vzpomenou si, jak je jedli u babičky přímo ze záhonu, teplá od slunce. A není právě tohle ten důvod, proč vlastně něco pěstujeme? Ne pro úrodu samotnou, ale pro radost, kterou přináší, a pro spojení s těmi, které milujeme.
Příští rok zasadím rajčat dvakrát tolik.
