Článek
Kdyby mi někdo před pár lety řekl, že budu jednou chodit po vesnici a šeptat si pro sebe „hlavně se nesměj moc nahlas“, nevěřila bych. Ale od chvíle, kdy se má sousedka Hrdličková rozhodla soutěžit úplně ve všem, od velikosti rajčat až po kvalitu vnoučat, už mě nic překvapovat nemělo. I když ano… to, co se stalo s jejím pudlem, bylo i na ni moc.
Obě jsme měly dcery ve stejnou dobu těhotné. Moje Jana čekala Terezku a její dcera Eva malého Petříka. Mezi termíny porodu byly necelé tři týdny rozdíl a sousedka měla od začátku pocit, že jde o jakýsi mezigenerační závod. Já to brala s úsměvem, ona s výrazem maratonce těsně před cílem.
Když se Terezka narodila, byla jsem samozřejmě dojatá, ale také jsem si užívala přívalu babičkovské energie, která mě dokázala zvednout i v pět ráno. Po měsíci mi Jana poprvé řekla: „Mami, tak jo. Vem ji ven. Chci se konečně trochu vyspat.“ Vzala jsem tedy kočárek, srdce plné hrdosti a vyrazila na obchůzku vesnice.
Toho dne mě sousedka zahlédla. A to byl začátek všeho.
„Cože? To už ti ji půjčila?“ zeptala se tak šokovaně, jako bych tlačila vozík naložený zlatem.
„Ano,“ odpověděla jsem mile. „Jenom na chvilku.“
„A Evička nic… ani jednou…“ zamručela si pro sebe a tvář jí ztvrdla jako beton, který zaschne v tom nejméně vhodném tvaru.
Evin malý Petřík byl totiž zatím přísně hlídán. Eva byla typ, který by klidně vystavil babičce přísný seznam pravidel. Nedotýkat se ručiček. Nedýchat příliš blízko. Nehýbat s kočárkem svižně. A rozhodně nepůjčovat na procházky. Sousedka to nesla hůř než letní vedra bez klimatizace.
A tak začala závodit jinak. Pečovala o zahradu ještě okázaleji, pekla buchty, které měly trapně podezřele dokonalé okraje, a pokaždé, když jsem šla s Terezkou kolem, zahlásila:
„No, Petříka mi ještě nepůjčili, ALE… má už tři zuby!“
Vždycky to nebyla pravda, ale doma neměl kdo protestovat.
Pak přišel den, který si budu pamatovat do konce života a ona nejspíš taky.
Stála jsem zrovna u plotu a povídala si se sousedkou z druhé strany ulice, když jsem koutkem oka viděla, jak Hrdličková vytahuje z domu svůj kočárek. Elegantní, nový, takový, jaký by se hodil k miminku, po kterém toužila se chlubit. A v náruči držela… svého pudla Arnošta.
Střapatý, bílý, chlupatý Arnošt.
A už mu připínala čepičku.
Uvědomila jsem si dvě věci zároveň:
- Ona to myslí vážně.
- Mám se otočit a nedívat, protože se neudržím.
Ale nestihla jsem to. Už ho vkládala do kočárku, přikrývala peřinkou a na tváři měla ten výraz, který vídáte u lidí, co si právě koupili luxusní auto a chtějí ho nenápadně zaparkovat tam, kde je největší provoz.
Vyrazila na procházku tak slavnostně, jako královna na přehlídku. Omámila mě kombinace šoku a touhy nevybuchnout smíchy. A tak jsem sledovala, jak s naprostou hrdostí tlačí kočárek do středu vesnice.
A pak se to stalo.
Za zatáčkou se objevila doktorka ze střediska. Ta, která znala obě naše rodiny. Ta, která měla Petříka několikrát v ruce. Ta, která byla pro sousedku přesně tím typem člověka, kterému se chcete pochlubit dítětem za každou cenu.
„Ááá, paní Hrdličková!“ zvolala doktorka s úsměvem. „Vy venčíte? A mohu se podívat na malého Petříka? Už jsem ho dlouho neviděla.“
Sousedce zamrzl úsměv. Na půl vteřiny. Bylo vidět, jak jí v hlavě běží tisíc scénářů. Jenomže ona byla soutěživý typ. Moc soutěživý. Takže ustoupit? To ne. Raději by se nechala převálcovat traktorem.
„Ale jistě!“ vydechla.
A začala odhrnovat peřinku.
Nastalo ticho. A pak přišla reakce století.
Pudl Arnošt, oslněn světlem dne, vycítil příležitost. Vystrčil čumák, olízl doktorce ruku a radostně zakňučel. Doktorka ustoupila o krok. A pak se zcela nekontrolovaně začala smát. Smíchem, který nejde zastavit. Smíchem, který naplní celou náves.
„Paní Hrdličková… tohle není Petřík,“ hlesla doktorka a opírala se o břicho. „Tohle je pes.“
A Arnošt zakňučel, jako by chtěl dodat, ano, ale jsem krásné miminko, ne?
Sousedka zrudla tak, že by se jí dalo použít jako dopravní značení. A já? Já se snažila odejít pryč. Opravdu jsem se snažila. Ale nebylo to fyzicky možné. Stála jsem tam a vibrovala smíchem jako starý mobil v kapse.
Hrdličková vzala kočárek, sevřela rukojeť tak pevně, že by ji ani vítr nevytrhl, a bez jediného slova odkráčela pryč. Arnošt vykukoval z kočárku a mával ocasem jak vítěz dne.
Od té doby sousedka své soutěžení výrazně omezila. Kočárek už nevytáhla, a když si mě někdy změří pohledem, obě víme, že stačí jediná vzpomínka na Arnošta v čepičce a obě máme co dělat, abychom nevyprskly.
A nejhezčí na tom je?
Kdykoli projdu kolem její branky, Arnošt na mě štěkne tím zvláštním způsobem, který říká:
„Psst… nic jsi neviděla.“
