Článek
Pamatuji si to jako včera, ten pocit nadšení, když nám oznámili, že náš starý systém v práci půjde do šrotu. „Konečně!“ říkala jsem si. Nová doba, nové technologie, všechno bude rychlejší, efektivnější, prostě lepší. Firma investovala obrovské peníze, všichni jsme se těšili na školení, na to, že se naučíme něco nového. Nikdo z nás ale netušil, že tahle „inovace“ bude mít tak hořkou pachuť pro ty, kteří s námi drželi basu desítky let.
První týdny školení byly plné elánu. Nový systém byl sice na první pohled složitější, ale logický. Mladší kolegové se v něm hned vyznali, surfovali v něm jako ryby ve vodě. Pro nás, co už máme něco odpracováno, to bylo o něco náročnější, ale snažili jsme se. Seděli jsme u počítačů, luštili ty nové ikony a snažili se pochopit, proč se teď dělá něco, co dřív zabralo dvě vteřiny, najednou přes pět různých kliknutí. Smáli jsme se, pomáhali si a věřili, že to nakonec zvládneme.
Jenže pak se začalo ukazovat, že to není tak jednoduché. Někteří kolegové, ti nejstarší, s tím opravdu bojovali. Neměli třeba takovou digitální gramotnost jako my. Pro ně to bylo, jako by se učili úplně nový jazyk, a navíc ho měli mluvit plynule za pár týdnů. Viděla jsem na nich únavu, zklamání a takový ten tichý strach v očích. Snažili jsme se jim pomáhat, seděli jsme s nimi po práci, vysvětlovali jim to znovu a znovu. Ale čas plynul a tlak shora se zvyšoval.
Management nám posílal e-maily o „neefektivitě“ a „nutnosti akcelerace“. Bylo jasné, že to míří na ty, kteří se nepřizpůsobovali dostatečně rychle. Vzduch začal houstnout. Kanceláří se šířily šuškandy, co se stane s těmi, co neprojdou. Nikdo nechtěl mluvit nahlas, ale všichni jsme to cítili. Ta radost z nového systému se začala měnit v nepříjemné ticho.
A pak to přišlo. Během jedné porady nám oznámili, že pro „některé kolegy“ se situace vyhodnotila jako „neudržitelná“. Že prý nedokáží splňovat požadavky nového systému a že pro ně firma nemá adekvátní pozice. A rovnou dodali, že pro ty, kteří se blíží důchodovému věku, je „nejlepším řešením“ odeslání na nemocenskou. Dlouhodobou. Zní to neuvěřitelně, ale stalo se.
Seděli jsme tam jako opaření. Kolegové, kteří s námi seděli v kanceláři desítky let, kteří věděli o firmě víc než polovina managementu, měli být prostě „odklizeni“ na nemocenskou. Aby se neřeklo, že je propouštějí kvůli věku nebo neschopnosti se přizpůsobit. Byla to taková ta špinavá hra, kterou nikdo nechtěl hrát nahlas. Ale všichni jsme rozuměli.
Viděla jsem, jak se tvářil pan Novák, který tu pracoval přes čtyřicet let. V očích měl prázdno. Paní Dvořáková, která se vždycky smála a pro každého měla dobrou radu, najednou ztratila barvu. Bylo to hrozné. Někteří se snažili protestovat, ale marně. Argumenty o „efektivitě“ a „budoucnosti firmy“ byly silnější než lidský přístup.
Ti starší kolegové odešli jeden po druhém. Někteří se snažili ještě pár dní vzdorovat, ale bylo jim jasné, že nemají šanci. Byla to hořká lekce. Že i když se celou dobu snažíte, učíte se, snažíte se držet krok, stačí jedna velká změna a jste prostě „nepotřební“. Že zkušenosti, loajalita a léta tvrdé práce se najednou smrsknou na pouhé číslo v kolonce „věk“ nebo „rychlost adaptace na nový systém“.
Kancelář ztichla. Ta původní euforie z nového systému zmizela. Nahradil ji pocit prázdnoty a jisté úzkosti. Protože kdo ví, kdy přijde další „inovace“, která se stane stopkou i pro nás ostatní. Tenhle zážitek mi otevřel oči. Ukázal mi, že svět byznysu je občas krutý a že lidé jsou jen čísla v tabulkách. A že je potřeba být připravený na všechno.
Dodnes si na to vzpomenu. Na ten den, kdy se naši starší kolegové „rozplynuli“ na nemocenské. A na to, jak se nám všem tenkrát změnila představa o „lepší budoucnosti“. Byla to cena za inovaci, kterou nikdo z nás nečekal. A která mění pohled na to, jak se firmy chovají ke svým nejvěrnějším zaměstnancům.
